Vůbec prvním Mefistem ve faustovské kantátě Alfreda Schnittkeho, kterou ve středu 24. května uvede festival Pražské jaro, měla kdysi být popová hvězda Alla Pugačovová. Nestalo se tak, sovětské úřady zakázaly celou premiéru a první uvedení vynikajícího díla se konalo ve Vídni. Jako by se tím v deformované zkratce promítl Schnittkeho život. Jeho zásadní téma, jímž byl právě Faust i věčné hledání identity.

Alfred Schnittke, jenž žil v letech 1934 až 1998, většinu života strávil v Sovětském svazu, ale jeho otec byl německý Žid a matka povolžská Němka. Kulturní prostředí rodiny se vymykalo z ruského okolí, Schnittke navíc později konvertoval ke katolické církvi. Uvažování o vlastní identitě, ať už národnostní, či duchovní, dostalo další rozměr.

Hudbu začal Schnittke studovat ve Vídni, ale své hudební vzdělání dovršil na moskevské konzervatoři. Na jeho tvorbu měl zpočátku velký vliv Dmitrij Šostakovič, později Luigi Nono. Schnittke si však postupně vytvořil originální polystylovou techniku. V jeho kompozicích se občas ozývají rockově znějící pasáže, používá elektrickou kytaru či bicí soupravu. Při různorodosti stylových prostředků je až neuvěřitelné, jak konzistentně působí výsledky. Jedním z vrcholů Schnittkeho polystylismu je "Seid nüchtern und wachet…", faustovská kantáta z roku 1983.

Kantáta vychází z textu "Historia von Dr. Johann Fausten…", který vydal Johann Spies v roce 1587. Schnittke ztvárnil faustovské téma jako pašije, kromě představitelů jednotlivých rolí je přítomen i vypravěč. Děj komentuje sbor, který nakonec přednese i závěrečné mravní ponaučení vycházející z prvního listu apoštola Petra: "Buďte střízliví, bděte; neboť váš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by spolkl."

Mefisto ve faustovské kantátě Alfreda Schnittkeho skutečně řve na celé kolo. Hlas altistky, zesílený přes mikrofon, se vznáší nad orchestrem a zpívá vlezlou popovou melodii, ztělesnění ďábelského principu v hudbě. Klamně nebeskou podobu Mefista reprezentuje extrémně vysoký mužský hlas jeho druhého představitele.

"Seid nüchtern und wachet…" − buďte střízliví a bděte − nabádá ale posluchače sbor v závěru, pro který si Schnittke Petrova slova vypůjčil. To, co se na první poslech zalíbí, nemusí být to nejlepší. A není potřeba znát zpaměti Fausta ani Bibli, aby to člověk pochopil. I znalci pohádek vědí, že do pekla vede cesta přímá.

Na programu koncertu, který chystá Pražské jaro, budou dále Planety Gustava Holsta, tedy skladatele, který žil v letech 1874 až 1934. Ve srovnání s faustovskou kantátou jsou dílem, z nějž jeho líbivost udělala jednu z nejpopulárnějších partitur 20. století.

Sedmidílná orchestrální suita vznikala v letech 1914 až 1916 a vychází z astrologických charakteristik jednotlivých planet sluneční soustavy. Vynechává pouze Zemi a Pluto, které bylo objeveno až v roce 1930 − a dodejme, že jako planeta opět zavrženo v roce 2005.

Koncert

Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala – sbormistr
Kateřina Jalovcová – alt
Jan Mikušek – kontratenor
Roman Janál – baryton
Adam Uzelac – lighting design
Forum Karlín, Praha
24. května 2017

Gustav Holst do své hudby šikovně přejal výdobytky progresivnějších kolegů Arnolda Schönberga či Richarda Strausse, hudba připomene hollywoodský film.

Holst byl víc eklektik než originální autor, ale jeho Planety už sotva někdo z velkých orchestrálních evergreenů vymaže.

Faustovskou kantátu a Planety bude v pražském Foru Karlín hrát Filharmonie Brno. Jeden z předních českých orchestrů se v posledních letech interpretací hudby 20. století výrazně profiluje a jeho dramaturgie je v rámci českého hudebního života zcela ojedinělá. Český filharmonický sbor Brno patří k předním evropským smíšeným sborům, v roce 2007 získal prestižní cenu ECHO Klassik za nahrávku Brucknerových motet.

Sólových partů se ve faustovské kantátě zhostí altistka Kateřina Jalovcová (Mefisto I), kontratenorista Jan Mikušek (Mefisto II) a barytonista Roman Janál (Faust). Světelný design vytvoří Adam Uzelac.

Provedení bude řídit vynikající americký dirigent Dennis Russell Davies, který se na hudbu 20. století až současnosti orientuje takřka výhradně. Za nahrávku skladby Appala­chian Spring Aarona Coplanda obdržel v roce 1979 cenu Grammy, Philip Glass mu věnoval svou 5. symfonii. Davies ale dirigoval také Bludného Holanďana v Bayreuthu a vyučuje dirigování v salcburském Mozarteu.

Související