Nápis "Jsem ateista, díky Bohu" na tričku baskytaristy Viléma Čoka ještě působil umírněně. V ústřední, asi hodinové pasáži středečního koncertu Pražského výběru v zaplněné O2 areně mohl poslední skotačivý člen letité kapely klidně přitvrdit a obléci si triko se slovy "Jsme ďáblovi zahradníci".

Teď, v čase lidových zvyků kolem Mikuláše, čertů a andělů, by se to obzvlášť hodilo jako ilustrace šílenstvím posedlé interpretace zlidovělých písní především z osmdesátých let. Ta posedlost nějakým zázrakem ze starých kostí muzikantů Pražského výběru dodnes nevyprchala − tedy když své písně hrají sami, bez symfonického orchestru v těch na základ otesaných verzích.

A takto zazněly právě v rozsáhlé, nejpodstatnější ústřední části večera, rámované na začátku a na konci bombastickými verzemi jiných písní, interpretovaných mnoha hosty včetně Českého národního symfonického orchestru.

Především úvodní blok koncertu, kdy si před orchestr stoupl americký operní dirigent Steven Mercurio a písně Pražského výběru zpívali třeba Vojtěch Dyk či Hanka Kosnovská, vyvolal otázky, zda je to vůbec vystoupení té proslulé kapely, a ne nějaký podivný revival.

Jenže pak, stejně jako při krátkém návratu před čtyřmi lety, opravdový Pražský výběr už "sám jen se sebou" dokázal, že své dávné příběhy umí stále vyprávět, jako by to bylo poprvé. I když ve středu to mohlo být také naposledy.

"Podle Kocába není vyloučeno to, že akcí v O2 areně skupina uzavře svoji koncertní činnost. Pavlíček s tím však nesouhlasí," napsala stručně agentura ČTK o ústřední dvojici Pražského výběru, kytaristovi Michalu Pavlíčkovi a zpěváku a klávesistovi Michaelu Kocábovi.

Ti dokonce před koncertem plánovali vydání nového alba Pražského výběru, devatenáct let po poslední desce Běr, ale nedošlo k tomu. Možná je to dobře. Pražský výběr je především kapela závěrečné dekády československého socialismu, jejíž tehdejší repertoár svou liberální vyvzdorovanou povahou hovoří také k dnešku.

Tenkrát členové kapely byli zajedno, měli společného protivníka ztělesněného Gustávem Husákem na Pražském hradě, kterého při středeční projekci nechali líbat se na velké fotce s někdejším sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem.

Doba ale ten tvůrčí soulad kapely narušuje. Vždyť třeba Čok je autorem protiimigrantské písně Zástupy zástupů, v níž jako ateista volá "křížem buďme k sobě blíž" a "držme identitu vlastního národa", zatímco Kocáb byl ministrem pro lidská práva a národnostní menšiny a jako syn evangelického kněze má křesťanskou výchovu k toleranci.

V plné šíři

Pražský výběr se ve středu v O2 areně představil v plné historické sestavě. Kromě zpěváka a klávesisty Michaela Kocába, kytaristy Michala Pavlíčka a basisty Viléma Čoka hráli i oba bubeníci, již se v osmdesátých letech v kapele vystřídali – Jiří Hrubeš a Klaudius Kryšpín – i zpěvák a perkusista Jiří Tomek. Krátce se objevil Čokův předchůdce, první baskytarista skupiny Ondřej Soukup. Početný seznam hostů zahrnoval například skupinu Monkey Business, Vojtěcha Dyka, někdejší opravdu první českou "rockstar" Janu Kratochvílovou či operní pěvkyni Gabrielu Beňačkovou.

Už album Běr z roku 1997 působilo jako dozvuk stěžejního období kapely, které skončilo symbolickým koncertem, na němž v létě 1991 s hostem Frankem Zappou vyprovodil Pražský výběr z Československa posledního ruského vojáka. A zda by až k dnešku dolehl "dozvuk" nějaké nové desky, lze těžko odhadovat.

Sólové nahrávky Michaela Kocába, o nichž autor tvrdí, že je ocení až budoucnost, spíš nabádají k obezřetnosti, předloňský albový comeback Fiat lux Pavlíčkovy skupiny Stromboli naopak dává naději. Jenže dvakrát do stejné revoluce nevstoupíš.

I když koncepce středečního koncertu Pražského výběru, na kterém zaznělo okolo pětadvaceti písní − tedy skoro dvě třetiny z těch, které kdy kapela vydala − a který trval téměř tři hodiny, měla v pódiové prezentaci vskutku revolučně masovou povahu. Pevně se držela adjektiva velkolepý a nechtěla ho pustit z ruky. Jako by plán té akce navrhl sám ředitel zeměkoule.

Koncert se odehrával na obrovském pódiu, z něhož vybíhaly lávky hluboko do publika. Sršely tu ohně, promítaly se historické záběry Pražského výběru, tančily krásné mladé ženy ve zlatavých parukách. Byl to průnik chutí. Oslazený chléb, osolený dort. Party s dýdžejem Roxtarem vrcholící Straussovým valčíkem, na níž raný baskytarista Pražského výběru Ondřej Soukup spolu s operní hvězdou Gabrielou Beňačkovou a klasickým sborem zpívali mantru o slušném člověku.

Vždyť to byl "slušný člověk" Soukup, který kdysi opustil politicky problémovou kapelu − protože "prachy, jenom prachy nečekají" − a přestoupil hrát sladkou hudbu do bezproblémového orchestru Karla Gotta.

Reminiscencí na minulost Pražského výběru byl ostatně celý večer v O2 areně. A počkat si na něj nejspíš musely opravdu "velký prachy".

Související