Vždy, když se objeví snaha tak či onak podporovat české potraviny, je třeba zbystřit. Spektrum dosavadních lapálií je zhruba vymezeno intervalem mezi nefunkčními, ale neškodnými nesmysly a projekty, které vytáhly z rozpočtu zbytečně desítky milionů korun.

Vzpomeňme legendární kampaň "ryba domácí", ze které se točily panenky i na leccos uvyklým kontrolorům NKÚ.

Existují výjimky, ale i tak je nyní, když se objevuje nová značka "Tradiční český obchod − certifikováno Asociací českého tradičního obchodu" poměrně těžké přinutit se k povinnému optimismu.

Všichni se tak nějak shodujeme, že co je české, je dobré a má se to podporovat. Tvrdí to oborové asociace, tvrdí to v průzkumech zákazníci, tvrdí to ministerstvo zemědělství. Jenže když dojde na praxi, dopadá to neslavně. Krásným příkladem je povinnost hypermarketů zveřejňovat u vchodu seznam pěti zemí, z nichž pocházejí dodavatelé potravin s největším podílem na celkových tržbách. Mělo to zákazníkům ulehčovat výběr a samozřejmě − podporovat české výrobky.

Jenže pak se ukázalo, že ve skutečnosti to zákazníky jen mátlo. Rozhodující bylo sídlo dodavatelské firmy, ne skutečný původ potravin. Takže se jako české označovaly i německé a polské potraviny. Dobře míněné opatření se v praxi předvedlo jako konina a jako taková se ruší.

Zbývá vám ještě 50 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se