Zadumaný, brýlatý muž, jehož brada se ztrácí v šeru za zvednutým límcem kabátu. Nejslavnější autoportrét avantgardního fotografa Jaromíra Funkeho je zároveň prvním snímkem jeho výstavy v pražské Leica Gallery.

Přehlídka připomíná výročí 120 let od Funkeho narození. Je výběrem z jeho avantgardního díla, ve kterém rozvíjel ve své době aktuální podněty kubismu, abstrakce, konstruktivismu či surrealismu.

Pražská výstava se sice nemůže srovnávat s rozsáhlou retrospektivou, kterou jednomu z nejvýznamnějších fotografů meziválečné avantgardy před třemi lety uspořádala Moravská galerie v Brně a která zmapovala všechna období jeho tvorby. Má však přitažlivost letmého, intenzivního setkání, jež inspiruje a nabíjí.

Většinu fotografií představují originály z dvacátých a třicátých let a pohled na ně probouzí tiché nadšení.

Tohle jsou matrice a kódy každého, byť třeba amatérského fotografa, který se někdy alespoň trochu zamýšlel nad světlokresbou, již mu fotoaparát umožňuje: stíny, siluety, linie, průhledy, odrazy a odlesky, nakloněná rovina, žabí nebo ptačí perspektiva. A také tajemná záměna, ve které předměty ztrácejí konkrétnost, nebo naopak znásobují své významy.

Například kulaté brýle opřel Funke nakřivo o stěnu tak, aby vrhaly deformovaný stín, a nechal je balancovat na jedné nožičce.

Výsledek není jen formalistickou hrou, ale také osobní výpovědí o křehkosti a osamění. Však také jeden ze souborů nazval Samota. Kromě brýlí v něm často figurují čiré lahve, které zvláštně propouštějí sluneční svit: deformovaně, popraskaně, melancholicky.

Lahve a brýle jsou pro Funkeho práce z dvacátých let poznávacím znamením, stejně jako jsou vlnité a špičaté kulisy typické pro určité období Františka Drtikola a skleněné oko pro Josefa Sudka.

Jiný Funkeho soubor nazvaný Čas trvá zachycuje se smyslem pro surreálno pouliční absurdity, nápisy na fasádách domů, zrcadlení v oknech, malované oko ve výkladu jakéhosi obchodu. Téměř všechny fotografie tohoto cyklu vznikly v Kolíně, autorově rodném městě.

I když na výstavě převažují zátiší a abstraktní fotografie, vybraný soubor děl není liduprázdný. Je tu několik avantgardních aktů, diagonálně natočené portréty vesničanů z Podkarpatské Rusi, a dokonce ukázka z reportáže během motoristického závodu na Masarykově okruhu v Brně.

Jaromír Funke byl spíše cílevědomým než intuitivním umělcem. Nedostudoval práva ani filozofii a dějiny umění, od svých osmadvaceti publikoval, brzy se prosadil i jako progresivní teoretik a také učitel. Zapáleně prosazoval pravdivost fotografie, odsuzoval tehdy populární ušlechtilé procesy, které fotografii přibližovaly malířství a které "postavily fotografii na kolej, kde jí zdrávo nebylo". Funke chtěl, aby se fotografie stala suverénním uměleckým oborem.

Oponoval dokonce i nedotknutelnému prvorepublikovému kritikovi Karlu Teigemu, který horoval pro fotogramy Mana Raye, Američana žijícího ve Francii. I ty Funke označil za slepou kolej fotografie.

Historie mu dala za pravdu, nicméně Man Ray zůstal světově proslulý, zatímco Funke zemřel dřív, než se mohl na mezinárodní scéně prosadit. Ještě mu nebylo padesát, když se stal nepřímou obětí války. V březnu 1945 byl převezen do nemocnice se zánětem pobřišnice. Protože ale byl zrovna vyhlášen poplach, operace se musela odložit a to jej stálo život.

Po listopadu 1989 se situace změnila, práce kolínského rodáka mají ve svých sbírkách i významná zahraniční muzea, jako je pařížské Centre Pompidou, newyorské instituce MoMA a Metropolitní muzeum, Gettyho muzeum v Los Angeles nebo Metropolitní muzeum fotografie v Tokiu. "V poslední době nechybí v žádných seriózních dějinách fotografie nebo encyklopediích," říká kurátor pražské výstavy Vladimír Birgus.

Význam českého fotografa potvrzuje i trh s uměním. Právě Funkeho zvětšeniny se ve světě prodávají za stovky tisíc korun − před čtyřmi lety se v newyorské síni Christie's vydražila jeho fotografie Staré pražské schody z roku 1924 v přepočtu za 740 tisíc korun.

Související