Synonymem rizika, limitů lidského těla a extrémních výkonů je bruselská taneční skupina Ultima vez. Přitom fyzický pohyb se v jejích představeních stává pouze odrazem vnitřních divokých poryvů − touhy duše po svobodě, hrůzy ega ze smrti, úzkosti srdce ze samoty a nedostatku lásky.
Respektovaný soubor to předvede ode dneška do neděle v pražském Divadle Archa během festivalu dokumentárního divadla Akcent. Bruselská skupina tu nabídne remake choreografie z roku 1999 nazvané In Spite of Wishing and Wanting, k níž hudbu napsal proslulý David Byrne, někdejší člen britské skupiny Talking Heads.
Autor choreografie a šéf souboru Wim Vandekeybus se s novým obsazením po sedmnácti letech noří do snů a nevyslovitelných tužeb mužského podvědomí.
Mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent, na který nyní přijíždí bruselská taneční skupina Ultima vez, pořádá Divadlo Archa od roku 2010.
Podle pořadatelů festival vznikl z naléhavé potřeby vytvořit platformu pro umění, které překračuje hranice mezi uměleckou tvorbou, sociálními problémy a politikou.
"Organizátoři festivalu chápou umění jako unikátní prostředek komunikace, která není omezena pouze na tradiční konzumenty umění, na návštěvníky divadel, galerií a koncertních síní," uvádí Divadlo Archa.
Díky nadstandardním vztahům Wima Vandekeybuse s vedením Divadla Archa může české publikum sledovat tvorbu skupiny kontinuálně. Ultima vez hostuje v Arše od roku 1995 takřka každou sezonu a v kronice divadla zůstane navždy zapsáno, že návrh, aby Vandekeybus a Byrne něco společně vytvořili, padl právě na půdě Archy. Dílo se tedy vlastně vrací tam, kde se zrodila jeho myšlenka.
Vandekeybus na světovou taneční scénu ve druhé polovině osmdesátých let přinesl téma panické úzkosti, závislosti všeho druhu a zranitelnosti, navenek opevněné pózou psychedelické rockové výbušnosti. Jeho svět je osídlen divokými bytostmi, jejichž potřeba lásky je stejně lačná jako potřeba násilí, heroičnost se u nich střídá s exhibicionismem a zákeřnost s obětavostí. Nic není jednoznačné.
Vandekeybusovy choreografie jsou halucinogenní tripy do podvědomí, v jehož rozlehlých temných sklepeních se skrývá obávaná pravda, ale − jak choreograf věří − i cesta ke svobodě.
Vandekeybus má odvahu ptát se na největší rizika společnosti, na to, co s námi bude, až nás přestanou milovat i naše matky, a co se stane, až lidstvo úplně ztratí soudnost, až nás opustí instinkty. Jeho chaotický, intenzivní a vášnivý rukopis nevystačí jen s tancem, často do inscenací zařazuje živou hudbu, mluvenou řeč, zpěv, ale také filmy.
V případě In Spite of Wishing and Wanting to jsou dva příběhy na motivy povídek argentinského spisovatele Julia Cortázara, které sám natočil.
Film je Vandekeybusovou další vášní. Režíroval několik takzvaných dance for camera filmů, ale pustil se i do hraných snímků. Karlovarský festival letos uvedl jeho první celovečerní film Galloping Mind, v němž exceluje britský herec Jerry Killick. Ten ostatně před několika lety vstoupil do souboru Ultima vez, protože se rozhodl stát se po čtyřicítce tanečníkem. Byl pak hvězdou několika projektů.
Vandekeybus neustále prozkoumává nová žánrová a tematická teritoria, ale má také potřebu pochopit, a možná revidovat, sám sebe. V roce 2013, po sedmadvaceti letech, proto znovu nastudoval svůj debut What The Body Does Not Remember, který už v roce 1986, navždy změnil představu o tom, jak riskantní může být živá performance.
Nyní diváci v Divadle Archa mohou v představení In Spite of Wishing and Wanting vstoupit do dávného snu o mužské křehkosti a síle a zjistit, kam Vandekeybusovy touhy a přání po letech dospěly.
