Až americká hráčka na kytary, bendža a mandolíny Sarah Jaroszová jednou přijede do střední Evropy, ze všeho nejdřív se jí zeptají na příjmení. "Polské," odpovídá okamžitě. "Po praprarodičích. Přicestovali do Ameriky začátkem 20. století a jako všichni uprchlíci pobyli na Ellis Islandu. Zůstal po nich recept na pirožky a kapustu, které podáváme vždy na Štědrý večer. Jinak jsem obyčejná Texasanka," dodává.

Možná. Ale pětadvacetiletá Jaroszová dělá neobyčejnou muziku. Natočila zatím čtyři alba, která měla odezvu u porotců Grammy, posluchačů bluegrassu a country i na těch nejméně pravděpodobných místech.

Třeba ekonom Paul Krugman o Jaroszové ve svém blogu na stránkách New York Times psal sedmnáctkrát.

Na letošní desce zvané Undercurrent hudebnice potlačila virtuózní průpravu ve prospěch písničkářství a úspěch má větší než kdy dřív. Minulý týden se svým triem vyprodala odsvěcený londýnský kostel Union Chapel.

Koncerty tu jsou vždy působivé díky rozprašovačům kouře a divoké hře světel, jež na interprety promítají fialové či červené abstraktní obrazce.

Do tří kostelních lodí se v intimní atmosféře rozléhal čistý soprán Jaroszové, jenž zní, jako by byl plný dětského údivu. V důsledně aranžovaných dvojhlasech se k němu přidával kytarista Jedd Hughes, výjimečně i kontrabasista Jeff Picker. A jestli ty písně zněly bluegrassově, bylo to proto, že Jaroszová i na kytaru hrává bendžovou technikou zvanou clawhammer, kdy palec pravé ruky neustále rytmicky tepe do horní, nejhlouběji naladěné struny nástroje.

Trsátko Jaroszová užívá na mandolíně i akustické kytaře a na obou skladby prokládá rychlými běhy po stupnicích. Jen už jich je méně než dřív, kdy se hráčsky "trochu předváděla", jak říká. Dnes za své vzory neoznačuje instrumentalisty, nýbrž písničkáře.

Jaroszová působí skromně. Během koncertu posluchače odkáže na osm autorů bluegrassových skladeb, kteří jsou prý lepší než ona, a trvá na tom, aby si je doma každý poslechl. Trefná je zmínka o hudebníkovi Timu O'Brienovi − podobně jako on také Jaroszová odmítá bluegrassové puristy a chce dělat žánrově všestrannou hudbu.

V textech vypráví o svém dospívání, osamělosti, obecně o tom, jak se jí otevírá svět a ona zase jemu. Často jednoduchými obrazy. "Zelená světla a otevřená cesta / Nekonečně modrá obloha / Tak si s tebou připadám," zpívá v letošní písni Green Lights, kde dojem neohraničeného prostoru vytváří oktávová mandolína Jaroszové s ozvěnou a akustická kytara ve zvláštním ladění.

Ve skladbě Jacqueline, kterou hraje sama na elektrickou kytaru, vypráví o ženě v růžových šatech, což by mohla být někdejší první dáma Jacqueline Kennedyová. Ale mnohem víc je to píseň o rozrušené Jaroszové, jež si chodívá přebrat pocity k jezírku v newyorském Central Parku. "Dojdeme až na kraj vody / Strčím do ní nohy / Pro ten pocit, jak mě zchladí," zpívá.

Jaroszová hraje přes patnáct let, víc než polovinu života − od chvíle, co jí rodiče v texaském městečku Wimberley pod stromeček dali mandolínu.

"Wimberley má 2000 obyvatel. Kdo tam zůstane, může se stát rolníkem. Nebo učitelem, jako mí rodiče," vypráví Jaroszová, kterou její otec na střední škole učil ekonomii. Tehdy už jezdívala za koncerty do nedalekého města Austinu a každý víkend improvizovala na bluegrassových kempech po celém Texasu.

Smlouvu s nahrávací společností Sugar Hill, kde vydává dodnes, podepsala v šestnácti. A o první nominaci na Grammy se dozvěděla esemeskou, která jí přišla na kolej. Zapít to nemohla − do plnoletosti tehdy Jaroszové zbývaly tři roky.

Teď má za sebou studium na univerzitě v Bostonu. "S mandolínou jsem hrála v klezmerové kapele, dokonce jsem zpívala v jidiš. A na hodinách kompozice jsme rozebírali symfonie nebo jazzové standardy," vypočítává Jaroszová a slyšet je to také v její hudbě, které barvitost místy dodávají právě jazzové harmonie.

Na jejích deskách hostovali přední hudebníci spojení s bluegrassem či country od Bély Flecka po Jerryho Douglase. Jaroszová chce ale jít vlastní cestou. Vystupovat v komorním triu a spíš než bluegrassem koncerty zpestřovat převzatými písněmi od Boba Dylana či Radiohead. Její cíl? "Psát ještě lepší písně," dodává.

Související