Od našeho zpravodaje v Londýně – Překvapení číslo jedna: hudebník Elton John nesbírá jen černé brýle, ale také fotografie z první poloviny 20. století. Číslo dvě: Johnova sbírka je seriózní, čítá už přes osm tisíc často přelomových snímků z dějin fotografie, je spravovaná odborníky, rozšiřovaná o jeden dva přírůstky týdně. A zatřetí: významné místo v ní mají díla českých autorů Františka Drtikola, Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho či Jaroslava Fabingera.

Výběr z této sbírky, který od minulého týdne vystavuje londýnská galerie Tate Modern, je nejlepším důkazem, že až Elton John příští sobotu přijede koncertovat do pražské O2 areny, bude dobře vědět, kde se ocitl.

"Umělci jako Funke a Drtikol rozuměli kompozici, světlu i formě. Svým způsobem vytvářeli fotografie jako sochy, modelovali je pomocí tvarů, stínů a textur," říká hudebník v průvodním rozhovoru k výstavě, která téměř začíná Drtikolovou fotografií Z dvorků a dvorečků staré Prahy, jak se tento cyklus nazýval.

Aby však návštěvník spatřil Drtikolův obraz domu, za nímž se tyčí tovární komín, musí skoro nalepit nos na sklo. A ten pohyb ještě mnohokrát zopakuje.

Tate Modern divákovi neumožňuje sednout si před obří zvětšeninu, vystavuje jen dobové originály, často miniaturní. Visí na světlezelených či béžových panelech, aby lépe vynikly, ale těžko mohou − zvlášť v poslední místnosti, kde lze napočítat 67 exponátů.

Samozřejmě to není proto, že by Tate Modern šetřila prostorem. Nejznámější londýnská galerie současného umění začala sbírat fotografie až roku 2009, kdy už se třeba průkopnické snímky Mana Raye dražily za astronomické částky. A kdy bylo jasné, že Tate nevybuduje sbírku srovnatelnou s Národní portrétní galerií v Londýně či s pařížským Centre Pompidou.

Začala si tedy fotografie půjčovat − donedávna ze soukromé sbírky Michaela Wilsona, producenta filmů o agentovi Jamesi Bondovi, a teď poprvé od Eltona Johna, jenž fotografie shromažďuje o devatenáct let déle než Tate.

"Začalo to, když jsem vystřízlivěl," líčí hudebník ve filmu, který se na výstavě promítá. Elton John, oblečený v běžecké soupravě a s náušnicí v uchu, prochází opulentním domem v americké Atlantě, kde mezi "milovanými fotkami" vstává, žije i usíná. Má je na každé zdi, v každém rohu, každé průrvě. Mezi polštáři a postelí s leopardím vzorkováním, na stolku přecpaném tretkami, na zlatých židlích, u mořských hvězdic.

Když Elton John roku 1989 na aukci prodal černé brýle a předměty spojené se svojí hudební dráhou, začal prý přemýšlet, co za získané peníze začne sbírat. Přes přátele objevil fotografii a udělal z ní svoji "novou závislost, jen mnohem zdravější než alkohol".

Tvrdí, že fotky nikdy nekupoval, aby zbohatl. A že jsou v nich peníze, si uvědomil teprve roku 1993, kdy zakoupil slavný snímek Skleněné slzy od Mana Raye − záběr ženské tváře před sklem, na němž je několik kapek vody. V této kompozici připomínají abnormálně velké slzy, ovšem jen připomínají. Což ta dívka může působit smutně, když slzy jsou umělé a mimika její tváře nevykazuje žádné další známky smutku?

Elton John za toto dílo zaplatil 200 tisíc dolarů, tehdy rekordní sumu za prodanou fotografii. Dnes by stála podstatně víc.

Nynější výstava v Tate Modern místy kopíruje chaotické rozvěšení snímků po Eltonově domě. Také z něj ale přenáší nevkusné stříbrné a zlaté rámy, do nichž hudebník fotografie nechává paspartovat − od roku 1990 týmž rámařem.

Tento vrtoch celebrity je příznačný pro část výstavy zaměřenou na rané portréty slavných. Stačí jeden pohled na snímek amerického fotografa Irvinga Penna, na němž surrealista Salvador Dalí s rozkročenýma nohama a vyzývavým pohledem se dívá přímo do hledáčku − už tehdy si dobře vědom toho, že prostřednictvím fotografií může posílit a kontrolovat svůj mediální obraz, zapsat se u veřejnosti jako excentrik.

Pennův snímek zachycuje Dalího, jak pózuje na židli stojící v rohu místnosti, což byla fotografova oblíbená technika. Prý lidi uvolňovala, mohli přestat myslet na to, co je za nimi, navázat intimnější kontakt s autorem nebo se opřít o jednu ze stěn − jako to na dalším snímku dělá jazzový pianista Duke Ellington.

Na protější zdi visí významný cyklus portrétů od Mana Raye − skladatel Erik Satie s důstojným plnovousem, jenž vynikne v profilu, šarmantní surrealista André Breton, "jiskřící" přímo do objektivu, a tak dále.

Kurátoři na příkladu těch několika snímků hovoří o tom, jak se začátkem 20. století měnil portrét: jak surrealisté zvěčňovali herce třímající masky. Jak se fotografové učili zachycovat vztahy, zdůraznit, že ti dva na snímku jsou milenci, kolegové, učitel a žák. Nebo zkoušeli, jestli portrét tvůrčího člověka zachytí jakousi "uměleckou jiskru" v jeho oku.

V podobném duchu výstava pokračuje: pár exponátů kurátorům vždy slouží jako podklad k rychlokurzu dějin fotografie. Čím slavnější snímek, například od Lászla Moholyho-Nagye či Alexandra Rodčenka, tím širšímu poslouží zobecnění, tím větší slova podněcuje o roli fotografie v dějinách.

Výstava díky tomu může, jak si žádá doba, "vyprávět příběh" − o fotografii, která přestala napodobovat malbu a hledala sobě vlastní způsob vyjádření. O tom, že reflektovala války, revoluce či hospodářské krize. Nakolik převratné bylo uvedení prvního přenosného fotoaparátu Leica, možnost "zmrazit" na snímku pohyb tanečnice či sportovce.

Jenže to je příliš převratů naráz, příliš velké zjednodušení, příliš chybějících souvislostí. Dějiny fotografie první poloviny 20. století je lepší číst jinde − výstava v Tate je cenná spíš tím, jaké snímky shromáždila.

Přesah se podařil v bloku o dokumentaristech. Zaprvé je tu k vidění pozoruhodná fotografie Jaromíra Funkeho z cyklu, který vznikl koncem 30. let na Podkarpatské Rusi a jemuž také v Tate říkají Z kraje Nikoly Šuhaje: dva muži v lidových krojích zachyceni v neobvyklé kompozici, s "uříznutou" bradou či částí klobouku, ale o to syrovější, jako by se v další vteřině chystali hnout, otočit hlavy, něco si říct.

Výstava

◼ The Radical Eye: Modernist Photography from the Sir Elton John Collection

◼ Tate Modern, Londýn, Velká Británie

Výstava je umístěna v nově budově galerie zvané Switch House, potrvá do 7. května 2017.

A především jsou tu snímky Dorothey Langeové či Walkera Evanse, kteří za velké hospodářské krize zachytili bídu v malých amerických městech. Nejznámější je snímek Langeové nazvaný Matka uprchlice, pohled do tváře ztrhané, ale hrdé ženy, které na ramenou obě děti odvracejí tvář a to třetí, nemluvně, jí leží na rukou.

Na vystavení fotky uprchlice, která po otištění v amerických novinách ve 30. letech vyvolala vlnu sympatie a nakonec i pomoc chudým od americké vlády, kurátoři našli správný čas. Zdůrazňují, jak se fotografie "naučily" vzbuzovat soucit a jak toho později začala zneužívat propaganda. Což je samozřejmě aktuální v dnešní uprchlické krizi, kdy se vedou spory, zda je při focení lodě plné migrantů vhodné zaměřit hledáček jen na skupinu mladých mužů, když si z toho pak odpůrci migrace odvodí, že ženy a děti nemigrují.

Výstava v Tate tím nekončí. Následují místnosti zaměřené na technické experimenty − dvojexpozice, škrábance na skle objektivu, fotomontáže, koláže. Práce s perspektivou. Lidské tělo redukované na křivky, tvary, včetně Drtikolovy ležící nahé ženy, jejíž klín zůstává skryt ve stínu vrhaném dřevěnými deskami. Nebo zátiší − Funkeho kompozice s bílým míčkem, fotka Josefa Sudka, jenž čajovou soupravu navrženou Ladislavem Sutnarem sestavil do tří řad tak, aby všechny vrhaly stejný stín a vytvářely pozoruhodný geometrický dojem.

A kdyby byl člověk Brit a hodlal by pokračovat, dokonce má kam − sotva z výstavy vyjde do galerijního obchodu, spatří v něm velkou Drtikolovu monografii s eseji teoretiků Anny Fárové a Vladimíra Birguse přeloženými do angličtiny.

Související