Předmětem pobouření na sociálních sítích se zpěvák Sting stal neprávem. Ano, během sobotního koncertu v pařížském klubu Bataclan, jejž znovuotevřel téměř rok po teroristických útocích, skutečně zazpíval píseň zvanou Inšalláh, arabsky Přeje-li si to bůh. Ani omylem však nenaznačoval, že vražda devadesáti lidí v Bataclanu byla vůlí boží.

Kdo si Angličana Stinga poslechl, jak v Bataclanu plynulou francouzštinou píseň vysvětluje, pochopil, že je napsaná z pohledu uprchlíků mířících na lodi do Evropy. Že Sting jen volá po tom, aby s nimi měli soucit také ti, kdo v Bataclanu někoho ztratili. Abychom zkrátka neztotožňovali muslimské uprchlíky s teroristy, kteří se islámem jen zaštiťují.

"Představte si, že na té lodi sedíte se svými dětmi," pravil zpěvák, jenž pro tu představu leccos udělal. V létě hrál v Berlíně se syrskými migranty a uspořádal koncert pro izraelskou nadaci, která uprchlíkům v Evropě pomáhá.

Zpěváka, jehož nové album nazvané 57th & 9th s písní Inšalláh se od pátku prodává také v Česku, v Bataclanu doprovázel trumpetista Ibrahim Maalouf. Podobně jako dnešní syrští migranti také Maalouf kdysi z Libanonu prchal před válkou. A po loňských útocích v Bataclanu měl nepříjemný zážitek, když mu pařížská policie na nádraží sebrala pas a kvůli "podezřele dlouhým vousům" ho dvě hodiny vyslýchala jako potenciálního teroristu.

Proslulého trumpetistu, jehož policisté redukovali na vousy a snědší barvu pleti, to značně ponížilo.

Stingovy pralesy

◼ Nové Stingovo album nazvané 57th & 9th těžko dosáhne srovnatelného komerčního úspěchu, jako když zpěvák roku 1999 prodal přes sedm milionů kopií desky Brand New Day.

◼ Dnes se Sting živí především koncertováním. Na výplatní pásce má přes 100 manažerů, právníků a asistentů. Britský list Daily Telegraph jeho jmění letos odhadl na 400 milionů dolarů.

◼ Část výdělků Sting každoročně věnuje své nadaci, která už přes čtvrt století pomáhá chránit deštné pralesy před kácením.

◼ Zpěvák se také už od 80. let angažuje v projektech Amnesty International či charitativních koncertech Live Aid.

Zkušenost migranta, byť jen ekonomického, má také Sting. Na nové desce zpívá o tom, jak se vzdal učitelské dráhy a se "starou kytarou, zápisníkem plným písní a hlavou plnou snů" putoval pět set kilometrů na jih, hledat štěstí a nový život v Londýně − než o mnoho let později zamířil do New Yorku.

Takže nová deska "dvojnásobného migranta" Stinga je skladeb o cestování plná přirozeně. Též se ale dotýká toho, co cesty podněcuje. Album vrcholí akustickou baladou věnovanou novináři Jamesi Foleymu, jehož život a hlavu předloni utnuli popravčí Islámského státu − titíž, před nimiž dnes Syřané prchají do Evropy.

V další nové skladbě Sting dává migrační krizi do souvislosti s globálním oteplováním. Dělá to chytře: pateticky doslovný apel na světové lídry posunul do satirické roviny. A anglickou obdobu rčení "venku padají trakaře", v níž se hovoří o psech a kočkách pršících z nebe, Sting hravým rýmem doplnil o žáby − tedy biblický obraz z deseti ran egyptských.

Než jako o politické desce se o nahrávce 57th & 9th přesto hovoří hlavně jako o Stingově návratu k rocku. Možná kvůli autorskému bloku, možná proto, že nechtěl stále dělat totéž, zpěvák uplynulých třináct let překvapoval − natočil orchestrální desku, již naživo uváděl s Českým národním symfonickým orchestrem, kvůli albu renesančních písní se naučil na loutnu, nahrál sbírku anglických koled a předloni se s muzikálem The Last Ship dostal až na Broadway.

Rockovou hudbu sice nenatáčel, ale vytrvale ji hrál na koncertech, včetně let 2007 a 2008, kdy oživil slavnou sestavu Police z 80. let.

Trio kytara, baskytara a bicí, které tvoří základ nové desky, může Police připomenout energií a syrovostí. Ale Stingovou největší předností jsou nadále písně, které rockový drajv mísí se znalostí jazzu, lichých rytmů či funkcí kontrapunktu v klasické hudbě.

Něčemu se Sting věnoval už před érou Police, kdy hrával v jazzových klubech a divadlech, na výletních lodích, a dokonce ve stripklubech. Třeba o každodenním studiu Bachova kontrapunktu však mluví teprve odnedávna.

Sting začínal jako kytarista, ale přešel na baskytaru, na niž se doprovází také na novém albu. Hrává palcem a dvěma prsty, jen v komornějších sestavách typu Police, kde basa musí vyniknout, využívá trsátko. Už jen příležitostně bere do ruky osmistrunnou či bezpražcovou basu, v čemž za svůj vzor vždy označoval Jaca Pastoria, ale nadále ve svých basových linkách nechává spoustu volného místa – ostatně před několika lety Sting na hudební škole Berklee přednášel o významu ticha v hudbě.

V pětašedesáti letech je hráčsky stále ve formě, možná i díky nedávné plazmové operaci kloubů na prstech.

Také kouzlo jeho nových písní tkví v tom, že Sting je zpívající basista − na nástroj hraje spodní tóny, jako zpěvák však proti nim zároveň vede melodii, tedy svrchní linku. Svůj tenorový hlas s noblesní výslovností si šetří, díky čemuž i bez falzetu stále dosáhne na vysoké tóny.

Album

Sting
57th & 9th
Cherrytree, Interscope, A&M Records / Universal Music, 2016

Nezvykle si Sting tentokrát nenazpíval dvojhlasy sám, nýbrž angažoval začínající trio mužů z amerického Texasu zvané Last Bandoleros. Jejich vokály Stingovým skladbám dodávají jinou barvu. A na syrovém vyznění rockových písní má zase podíl zpěvákův nový manažer Martin Kierszenbaum, jenž produkoval třeba první desky Lady Gaga.

Kierszenbaum je ovšem vystudovaný klavírista − také na Stingovu novinku přispěl hrou na varhany.

Instrumentálně na albu vynikají Stingův dlouholetý bubeník Vinnie Colaiuta a zejména kytarista Dominic Miller, jenž například v rockové skladbě Petrol Head důsledně hlídá riff, zatímco druhý kytarista Lyle Workman sloky podbarvuje dravými vyhrávkami.

Nejpůsobivější moment však přichází v písni If You Can't Love Me, kde Millerovu repetitivní hru v lichém rytmu přehluší úchvatná dynamika, přibývající vrstvy nástrojů, které vygradují a zase odezní, vyprovázené lehkým klavírem. Přesvědčivý důkaz, že Stingova kombinace rocku a jazzových harmonií se ještě nevyčerpala.

Související