Proč lidé ve středu platili přes dva tisíce korun, aby v pražském Divadle Archa zažili koncert skladatele Philipa Glasse? Vždyť Glassova klavírní hudba, která pracuje s opakováním not, dávno zlidověla v hollywoodských filmech, koncertních sálech, dokonce reklamách na hodinky či whisky.

Jak její autor chrlil jednu symfonii, operu, etudu za druhou, vytvořil masovou "značku" americké kultury 20. století, něco pomalu tak rozšířeného jako fordky nebo baseballové čepice. Což tu hudbu všichni mnohokrát neslyšeli? Copak se v katalozích nahrávacích společností nenajdou desítky pianistů, kteří ji hrají technicky lépe?

Najdou. Jenže technicky lépe neznamená působivěji. Důvod, proč se vypravit do Archy, se jmenoval ruce Philipa Glasse, a ty jsou jen jedny. Celý život dělaly manuální práci − a to doslova, neboť klavírista se do jedenačtyřiceti let živil jako stěhovák a řidič taxi.

Brzy mu bude osmdesát, ale v Arše za jediný večer zpaměti vytvaroval desítky tisíc not. A že šlo opravdu o tvar. Glassovu hudbu tvoří zdánlivě nekonečné rozklady akordů, které při mechanickém podání či třeba sledování filmu snadno splynou − s bušením deště, tikotem hodinek, hučením přístroje.

Na koncertě, a zvlášť v autorově podání, se těm rytmům ale posluchač přizpůsobí. Také v Arše po stranách hlediště postávali či polehávali mladí lidé, s nimiž Glassova hudba doslova cloumala.

Podobně jako když klavírista v šedesátých letech začal hrát po newyorských bytech.

Než jeho hudba vstoupila do koncertních síní, byla určená právě k "prožitku". Z tehdejších třeba až šestihodinových vystoupení lidé odcházeli a zase se vraceli.

Jak to funguje? Tehdy, v šedesátých letech, Glass při studiích v Paříži začal přenášet indické rytmy do západního hudebního myšlení. Usoudil, že podobu skladby může určit rytmus, a pomohl vytvořit směr, jemuž se dodnes říká minimalismus − byť Glass dává přednost termínu repetitivní hudba.

Třeba v úvodní skladbě středečního koncertu zvané Mad Rush souběžně znějí rytmické útvary: levá ruka hraje po dvou notách, pravá po třech. Chvíli jsou synchronizované, tu se proplétají, tam jdou proti sobě. Opakované fráze zrychlují, mění dynamiku. Netvoří melodii, ale stačí, aby se palec či ukazováček posunul o jednu notu nebo ji začal hrát důrazněji a tím rozestupem vznikne nový rytmický vzorec. Struktura skladby se přeskupí, ale celek drží. Proud hudby zní zdánlivě stejně, a přece se právě proměnil.

Je to jako stát v dešti, vlastně několika deštích naráz. Je to jako pozorovat, jak se noty neustálým opakováním slévají v hudební hmotu, jež narůstá a zase ubývá, stoupá a klesá.

Prožitek posluchače je stěžejní − také v loňské životopisné knize Glass o své hudbě uvažuje jako o něčem, čemu se člověk musí odevzdat. Zapomenout na melodii a pocit, že skladba má směřovat z jednoho bodu do druhého. Teprve kdo na sebe nechá Glassovy rytmy zapůsobit, dovolí jim, aby projevily svůj emocionální účinek.

Někdy může pomoci obraz − klavírní cyklus Metamorphosis, z něhož v Praze zahrál čtyři skladby, autor přirovnal k růstu a uvadání květiny. Jindy pomůže vzpomínka − druhou z těchto skladeb Glass využil v hudbě k filmu Hodiny nominovanému na devět Oscarů.

A úvodní kompozici Mad Rush, která střídá pokojnou a vznětlivou rovinu, Glass koncem sedmdesátých let složil pro tibetského duchovního dalajlamu, jenž se chystal prvně promluvit na veřejnosti v New Yorku.

Pro buddhistu Glasse, jenž už v šedesátých letech s batohem přes rameno putoval po Indii a hovořil s tibetskými exulanty žijícími ve stanech, je dalajlama celoživotně důležitou figurou. Glass se k němu stále vrací − v devadesátých letech složil hudbu k hranému filmu o dalajlamovi Kundun, vloni k dokumentárnímu snímku The Last Dalai Lama.

Přes čtvrt století každoročně pořádá koncert pro nadaci Tibet House, která v New Yorku připomíná trvající čínskou okupaci Tibetu.

Zahrát dávnou poctu dalajlamovi právě v Praze, kde návštěva tibetského duchovního minulý měsíc rozdělila české politiky, bylo od Glasse vrcholně aktuální.

V závěru koncertu klavírista připomněl, jak před dvaceti lety v Arše vystoupil s beatnickým básníkem Allenem Ginsbergem. Tehdy ještě Ginsberg svoji báseň Wichita Vortex Sutra recitoval − dnes, kdy je dávno po smrti, už jeho hlas zní jen z nahrávky.

Protiválečná báseň, kterou si Ginsberg roku 1966 po částech namlouval na magnetofon při cestě autobusem po americkém Kansasu, v detailních narážkách na tehdejší válku ve Vietnamu zestárla.

Nezestárla však síla Ginsbergova přesvědčení, že když básník chce, může být "neuznaným zákonodárcem světa". Že když si postaví hlavu a v básni oznámí konec války, může zapůsobit silněji než skutečná politická deklarace.

Sešlo se to zrovna tak, že v Arše Ginsbergův hlas Philipa Glasse doprovázel v den, kdy se svět dozvěděl o vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách. Před koncertem to v úvodním projevu otřeseně konstatoval ředitel divadla Ondřej Hrab.

A v závěru Ginsbergův hlas zahřímal: "Nechť se Státy otřesou / Nechť národ lká / Nechť si Kongres uzákoní svou rozkoš / Nechť prezident vykoná svoji touhu."

Básník se nad to povznesl. Glassova hudba také. Rozpustila ta slova v nekonečném cyklu rytmů a not, koloběhu času, který tu byl před Trumpem a bude i po něm.

Související