"Bylo to v červnu 1989 na náměstí Nebeského klidu," řekne, usrkne čaj a z černé čínské cigarety vyfoukne kouř kamsi k Petřínu. Spisovatel Jü Chua právě vzpomíná na historické vzedmutí čínského národa proti komunistickému režimu. Jak v Pekingu na starém kole jezdíval demonstrovat na náměstí. Jak se na sebe Číňané v tehdejší euforii usmívali. Jak na mostě v noci spatřil lidský řetěz protestujících, kterým bylo do zpěvu a bylo jich tolik, až z jejich těl sálalo teplo.

Tento "vrchol politické angažovanosti čínského lidu", jak to Jü Chua nazývá, skončil v noci na 4. června 1989 masakrem, při němž armáda dle odhadů povraždila několik tisíc lidí. Jü Chua vyvázl − den předtím byl navštívit rodiče, a tak už zažil jen hořící autobusy a tanky v ulicích, vlaky plné studentů prchajících zpět do provincií.

Jü Chua je v Česku už měsíc, aby zde představil překlad svého románu Den sedmý. Byť už besedoval v Brně, Praze, Olomouci i v Nové Pace, na události z roku 1989 se ho ještě nikdo neptal.

Nevyhnutelná naopak byla otázka, kterou v Česku z historických důvodů dostává každý čínský autor, jakkoliv jeho dílo nemístně zplošťuje: A vy jste s komunisty, nebo proti? "Každý spisovatel by měl stát na straně kritiky," odpovídá Jü Chua okamžitě.

Nechává si vysvětlit, že do tuzemska přijel v roce, kdy se Češi kvůli slibovaným čínským investicím zajímají o říši východu patrně nejvíc ve své historii. A že byť čínská literatura v češtině vychází už přes sto let, zvlášť teď − po jarní opulentně zorganizované návštěvě prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze − by někteří mohli chtít poznat Čínu jinak než z průvodů s vlaječkami. Třeba právě skrze literaturu.

Zato už nikdo Jü Chuovi nemusí vysvětlovat, že je právě večer 28. října a tisíce Pražanů se chystají na Staroměstské náměstí zaprotestovat částečně i proti servilnímu prohlášení čtyř nejvyšších českých ústavních činitelů směrem k Číně.

"Abych použil příměr z vaší společnosti, spisovatel, který dnes půjde protestovat na náměstí, je asi dobrý spisovatel, kdežto ten, který s prezidentem oslaví státní svátek na Hradě, zřejmě tak dobrý nebude," odpovídá Jü Chua podobným zploštěním, jako když se ho Češi ptají na komunismus.

Ptát se zrovna jeho je takřka zbytečné. V kritických sloupcích, které donedávna publikoval v deníku New York Times, psal věty jako: "Komunistická strana Číny si vždy uměla rychle odpustit své omyly."

Důrazně rozlišuje mezi tím, když člověk kritizuje svoji vlast a když jen kritizuje vládu, protože ztotožňovat to začali právě komunisté. Ale například o návštěvě tibetského duchovního dalajlamy v Praze už hovoří opatrněji.

"Respektuji ho jako duchovního vůdce. Čína zapomíná, že dalajlama je pacifista, udržuje Tibet v klidu a že až jednou zemře, situace se rapidně zhorší," míní Jü Chua, ale také hned dodává, že "nemůže souhlasit" s dalajlamovou myšlenkou o kulturní autonomii širšího Tibetu. Prý je neuskutečnitelná.

Čínský spisovatel strávil uplynulý měsíc v bytě, který na rohu pražského Karlova náměstí koupila Česko-čínská kulturní asociace. Střešní okna, stůl pro deset lidí, umělý krb a gauč s televizí. 

Na rezidenční pobyty sem jezdívají autoři, které asociace vybírá s českými sinology a také s pekingským vydavatelstvím zvaným Říjen, tedy ve smyslu Rudý říjen. Stejně jako jeho dva předchůdci je ale také Jü Chua nikoliv režimem protežovaný spisovatel, spíš autor z takzvané šedé zóny − někdo, koho režim toleruje. Například jeho kniha esejů Čína v deseti slovech, kde psal o protestech na náměstí Nebeského klidu, byla publikována jen na Tchaj-wanu. V Číně ji nevydají.

Jü Chuův vztah k politice má své kořeny. Jeho otec byl sice chvíli "komunistický kádr", jak to syn nazývá, místo kariéry ve straně se ale nakonec stal lékařem. "Odmalička nás varoval, ať se od politiky držíme dál," popisuje Jü Chua, jenž na základní a střední školu chodil během takzvané Velké kulturní revoluce, tedy v dobách, kdy byly "skoro všechny knihy spáleny" a kdy mnozí Jü Chuovi spolužáci v politických čistkách ztratili příbuzné.

Jeho rodinu postihlo "štěstí v neštěstí", které Jü Chua později využil ve svém nejznámějším, do češtiny už též přeloženém románu zvaném Žít!.

Hrdina knihy prohraje veškerou půdu "v madžongu, dominu, v kostkách" a roku 1949, kdy se moci chopí komunisté, už je z někdejšího velkostatkáře chuďas. Naopak ten, kdo pozemek vyhrál, je označen za kapitalistu a popraven. "Svého dědečka, kterému se přihodilo přesně totéž, vnímám jako neskonale moudrého muže. Včas se zbavil majetku a tím zachránil celou rodinu," říká dnes Jü Chua.

Ten v 80. letech debutoval na svoji dobu avantgardními povídkami. Nezvyklou míru násilí, které se v nich odehrávalo, zpětně přisuzuje právě brutalitě, kterou zažil během kulturní revoluce a musel ji "ze sebe nějak dostat".

Dostal ji ze sebe psaním. A když byla na přelomu 90. let pryč, začal psát úplně jinak. Jednodušeji. Například v románu Žít! použil všeho všudy 900 různých slov, ne víc, než by ve slovní zásobě měl protagonista.

Je to próza o "tuhém čínském kořínku". Hrdina před válkou prohýří majetek v hazardu a s prostitutkami. Je naverbován do Čankajškovy armády, málem zemře v bojích s komunisty. Když se z války vrátí, zažívá už vznik lidových komun. Komunisté mu přicházejí motykami rozbít kovové nádobí, aby měli ocel, z níž "vyrobí tři bomby a všechny je shodí na Tchaj-wan, jednu Čankajškovi přímo do postele".

V dobách kulturní revoluce má hrdinova dcera na polštáři nápis "Nikdy nezapomínej na třídní boj" a každou noc "spí na slovech předsedy Mao Ce-tunga".

Přestože osud mu uštědří jednu ránu za druhou, protagonista neztrácí chuť do života a sebevětší tragédie nějak ustojí. V panteonu Jü Chuových literárních hrdinů není jediný, kdo se navzdory "čínským dějinám 20. století, jež jsou plné krve", jak spisovatel říká, přesto dobere k vstřícné životní filozofii.

A osud románu Žít! jako by zase vystihoval paradox, který je podle Jü Chuy typický pro dnešní Čínu. Zatímco knihy se prodalo 10 milionů výtisků, filmová adaptace, již natočil proslulý režisér Čang I-mou a která roku 1994 získala cenu na festivalu v Cannes, je v zemi dodnes zakázaná.

"Když v Číně přijdete do hotelu, na stole je popelník a vedle cedulka: Zákaz kouření," říká Jü Chua. A se slovy, že "tak je to v Číně se vším", vzápětí v pražském bytě, kde by se rovněž nemělo kouřit, vesele vytahuje další cigaretu.

Související