Neprávem poněkud ve stínu vítězného filmu letošního festivalu Berlinale zůstal druhý dokument, který se probojoval mezi hrané snímky do hlavní tamní soutěže.

Oproti držiteli berlínského Zlatého medvěda, uhrančivému snímku s uprchlickou tematikou Fuocoammare: Požár na moři, možná film Nulté dny oscarového dokumentaristy Alexe Gibneyho nepojednává o tématu, které aktuálně plní stránky všech světových deníků. Není však o nic méně palčivé. A také předjímá, že velké množství českých či východoevropských premiér důležitých zahraničních dokumentů na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se tak či onak dotýká války. Ta ze snímku Nulté dny je sice virtuální, ale o nic méně nebezpečná než války skutečné.

Utajovaný hackerský útok USA a Izraele v předešlém desetiletí na íránské jaderné zařízení je v Gibneyho filmu líčen jako příběh z temného hollywoodského thrilleru. Jen je o poznání přesnější co do množství dat a také o dost blíže skutečnosti, byť ne všechna tvrzení tu lze stoprocentně ověřit.

Technologické i politické nebezpečí se v Nultých dnech zhmotňuje do podoby vědecko-fantastické noční můry, jež už dávno sestoupila z budoucnosti na dosah a bydlí v zařízeních, která sedí na našich pracovních stolech či odpočívají v našich kapsách.

"Vstupujeme na posvátné místo," láká zpoza dveří postarší muž v úvodu nového snímku Wernera Herzoga nazvaného A hle: Snění o propojeném světě. "Jde o místo, kde vznikl internet." A s hlasem plným entuziasmu takřka obřadně pokračuje. "Tohle je první internetové zařízení, které kdy bylo instalováno." Vtom do něj začne bušit pěstí a za zvuku ran ujišťuje: "Jde o vojensky vyztužený stroj."

Herzogův slovní komentář − jako obvykle oplývající básnickou dikcí a lehkým, tvrdým německým přízvukem − už rytmem a zvukomalbou slov vyvolává lehký úšklebek na tvářích diváků.

Známý šprýmař a mystifikátor, ale zároveň tvůrce, který neváhá jít až na dřeň, nemapuje historii internetu. Spíše předkládá všem zpovídaným záludnou variaci otázky, již si kladl snad nejpodezřívavější spisovatel science fiction Philip K. Dick. Místo toho, zda androidi sní o elektronických ovečkách, se Herzog táže, zda může internet snít sám o sobě.

Režisér sleduje buddhistické mnichy, kteří už nemeditují, neboť se zdá, že všichni tweetují, či hráče počítačových her, kteří více času než v běžném světě tráví ve virtuální realitě. Herzog pátrá po alternativách k dnešnímu pojetí technologie.

Jeho snímek je snem o internetu, který sní filmař, jenž se ve své bohaté kariéře mnohem častěji vydával do skutečných džunglí a odlehlých míst této planety. I v té virtuální džungli však nepřestává být inspirativním tvůrcem.

Mnohé jihlavské snímky nicméně zkoumají zcela reálné džungle a skutečná bojiště. "Válka by měla zbavit společnost všech škodlivých živlů," pronesla v roce 1987 duchovní vůdkyně první nábožensky založené rebelie v severní Ugandě Alice Lakwena. Brzy poté začal samozvaný vůdce Boží armády Joseph Kony unášet děti a cvičit je k zabíjení.

Během čtvrtstoletí jich byly desítky tisíc a debutující režisér Jonathan Littell se ve snímku Škodlivé živly se třemi z nich vydává na "místo činu", aby zde rekonstruovali, jak tehdejší děsivé události probíhaly.

Littell se i v Česku proslavil především jako autor románu Laskavé bohyně, pojednávajícího o hrůzách holokaustu. Coby režisér zvolil podobný přístup jako dánský tvůrce Joshua Oppenheimer, který v nedávném filmu Způsob zabíjení vyobrazil masakry v Indonésii též s jejich účastníky formou hrané rekonstrukce.

A podobně jako u Oppenheimera se tu hrůzy války odhalují i se zvláštní příchutí nostalgie, byť z poněkud jiných důvodů. Oproti indonéským gangsterům, kteří jsou dnes coby politici hrdí na své činy, bývalí ugandští vojáci prostě vzpomínají na dětství, jehož nádech nemůže plně setřít ani válečný běs. Littell je navíc citlivý režisér a pozorný svědek. V jeho snímku se mísí inscenované i spontánní události, vzpomínky a traumata tu ožívají uprostřed hry na tenké hranici mezi skutečností a jejím "hereckým" ztvárněním.