Seznam reprezentativních českých skladatelů se obvykle redukuje na "velkou čtyřku" Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Kdyby chtěl někdo sestavit podobnou řadu velkých českých symfonických autorů, vyšla by mu trojice Dvořák, Martinů, Kabeláč. A je dost pravděpodobné, že vyslovení jména Miloslava Kabeláče vzbudí spíš údiv nad neznámým autorem než jeho samozřejmé spojení s fantasticky působivou hudbou.

Kabeláč je vedle Bohuslava Martinů největším českým symfonikem 20. století, přitom nahrávka jeho symfonií poprvé vyšla teprve nyní. Třicet sedm let po autorově smrti se tak završila dlouhotrvající práce na realizaci díla, které v sobě nese rysy beethovenovského mistrovství. A také umělecké i lidské poctivosti.

Kabeláčův život poznamenaly dva totalitní režimy − nacistická okupace a komunistická diktatura. Skladatel oběma prošel bez ústupků vládnoucím ideologiím, které se u spousty jiných tvůrců vysvětlují jako nezbytné.

Je logické, že komplet Kabeláčových symfonií nahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Miloslav Kabeláč působil v rozhlasu v letech 1930 až 1955 jako hudební dramaturg − vůbec první v této funkci. Pracovala zde i jeho manželka, klavíristka Berta Rixová, ale kvůli jejímu židovskému původu skladatel rozhlas v době okupace opustil.

Kantátu Neustupujte! napsal hned v roce 1939 a její opožděné veřejné uvedení až po skončení války jako by předznamenalo také osud Kabeláčových symfonií.

Na světě je málo lidí, kteří jsou buď vyložení hrdinové, nebo naprostí zbabělci. Většina se pohybuje někde mezi těmito extrémy. Občas se ale stane, že k jejich charakterovému profilu přibude snad nejneokázalejší hodnota: obyčejná lidská slušnost. Také ta může člověka něco stát a Kabeláčova volba mezi manželkou a zajištěnou existencí mohla dopadnout i naopak. Skladatel nebyl žádný revolucionář, stal by se spíš hrdinou drásavého psychologického filmu než akčního trháku. Jeho osobnost šla v souladu s hudbou − pevně a poctivě vystavěnou, nezaměnitelnou a jasně formulovanou.

Nástup komunistického režimu v roce 1948 zanechal Kabeláče v jeho antihrdinských a zároveň pevných postojích. Kombinaci jisté neústupnosti a zároveň mlčení pravděpodobně způsobila další vlna antisemitismu, který stejně jako za války ohrožoval skladatelovu ženu. Tentokrát ovšem vzešel z domácích či sovětských zdrojů a hrál významnou roli v politických procesech 50. let.

Přímému útoku se Kabeláč sice vyhnul, ale jeho díla se tehdy prakticky nehrála, zvláště když nestvořil žádnou úlitbu socialistickému realismu v podobě budovatelské skladby.

V poněkud uvolněných 60. letech se už Kabeláč věnoval výhradně kompozici, opustil rozhlas, kam se po válce vrátil, a přestal učit i na konzervatoři.

Jeho dílo začalo získávat velkou pozornost také v mezinárodním měřítku a Kabeláč doma dostal Státní cenu. Kariéra ale opět narazila na prudký společenský zvrat po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Kabeláčův otevřený nesouhlas měl za následek opětovné vyřazení jeho díla z koncertních programů a skladatel se nemohl účastnit ani občasného uvedení svých skladeb v zahraničí.

Miloslav Kabeláč sice nepřestal tvořit, ale v to, že jeho partitury jednou někdo zahraje, mohl až do své smrti už jen doufat. Pokud k uvedení přece jen docházelo, bylo to pouze díky osobnímu angažmá interpretů − klatba nad Kabeláčovým dílem trvala až do listopadu 1989.

Miloslav Kabeláč se hned do své první symfonie z let 1941 a 1942 pustil s invencí a uměním hotového autora. Už tím připomene otce všech velkých symfoniků Ludwiga van Beethovena. Ale také tím, že každá z Kabeláčových symfonií je uzavřené a svým způsobem dokonalé dílo, které definuje vlastní hudební svět. Žádná není odbytým cuckem, který někdo jen tak narychlo spíchl pro potřeby běžného koncertního provozu.

Album

Miloslav Kabeláč: Symfonie (komplet)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent Marko Ivanović
Supraphon 2016

Po prvních dvou symfoniích psal Kabeláč pro neobvyklá obsazení. Třetí symfonie pro varhany, žesťové nástroje a tympány působí dojmem obrovské chrámové fanfáry, čtvrtá je kontrastně komorní. V páté symfonii se objevuje sopránový part bez textu, šesté dominuje sólový klarinet, biblický text sedmé symfonie přednáší recitátor.

Uměleckou reakcí na události roku 1968 a začínající normalizaci je osmá symfonie zvaná Antifony, určená pro soprán, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany. Úryvky biblických textů i citát Dies Irae se vznášejí na všudypřítomné skepsi a smutku.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vede na Supraphonem vydaném kompletu dirigent Marko Ivanović. Jeho věcný a dramatický přístup jako by se s Kabeláčovou hudbou našel. Na nahrávce se jako sólisté podílejí sopranistky Pavla Vykopalová a Lucie Silkenová, klarinetista Karel Dohnal, varhaníci Přemysl Kšica a Jan Kalfus a jako recitátor Lukáš Hlavica.

Společně se jim povedlo splatit obrovský dluh a postarat se o odstranění jednoho obzvlášť velkého kostlivce z české hudební skříně. Teoreticky se Kabeláčovu dílu věnovalo několik tuzemských muzikologů, především Zdeněk Nouza. A když teď mezeru v digitálním světě zaplnil komplet krásných nahrávek, zbývá jen nastartovat návrat Kabeláčova díla do koncertních sálů.

Související