Můžeme si myslet, že šíře jeho záběru souvisí − kromě nadání a pověstné pracovitosti − s rozmanitostí podnětů, jimž se vystavuje. Nadchne se pro broadwayský rapový muzikál, dobrou prózu, originální řešení z Mahlerových partitur i klavírní techniku kolegy jazzmana.

Líčení drobných radostí Petra Maláska působí lehce i sugestivně; posluchač se tu a tam přistihne, že je mu líto, že si v rámci duševní rozcvičky nikdy nevystřihne fugu, nepromrzne na motorce v alpském průsmyku ani nezažije večírek s Paní, což je láskyplná přezdívka šansoniérky Hany Hegerové.

Před pár týdny jste dokončil poslední desku Marty Kubišové. Po Paní, s níž jste hrál 25 let, je to druhá ikona českého songu, kterou vyprovázíte ze scény. Dopadá na vás nějak to pozvolné loučení?

Vůbec. My se nerozcházíme. Naše spolupráce trvá přes 18 let, kdy jsem nastoupil jako záskok za Rudolfa Rokla − Martina tehdejšího kapelníka. Znali jsme se ale už předtím − natočili jsme spolu druhou nebo třetí desku po jejím návratu z vynuceného "exilu". Jmenovala se Songy a nálady a měl jsem z ní strašnou radost; v 90. letech se k cédéčkům přistupovalo nesmírně velkoryse, a tak jsme mohli natáčet v Rudolfinu, míchat v zahraničí…

S Martou jsme se dali dohromady až během její "druhé kariéry", a tak je přirozené, že jsem u toho, když se rozhodla skončit. Před časem mi taky připadl úkol Martu přesvědčit, aby natočila ještě jedno album, přestože se zařekla, že už nikdy žádné nebude. Ale nakonec si ho přece střihla. Za to jsem rád.

Neměla před poslední deskou stejné předsevzetí i paní Hegerová?

Ne, tam to bylo právě naopak. Ona ji chtěla natočit asi 20 let. Ale pořád jsme se rozhoupávali, měli jsme dojem, že je ještě čas. Natáčení Mlýnského kola nakonec proběhlo jako jeden velký mejdan. Paní nás měla ráda − a my ji − a tak jsme si chystali takové večírky se spoustou jídla a pití, mezi které jsme vkládali nahrávání písniček.

Petr Malásek (52)

◼ "Po tátovi zůstalo šestnáct metrů partitur," poznamenává k hudebnímu odkazu svého otce, skladatele a klavíristy Jiřího Maláska. A nelehko se mu vybíralo, jaké tituly si ponechá.

◼ "Můj syn bude muset jednou udělat totéž," dodává bez patosu – nadhled a tendence k suchému humoru jsou ostatně pro Maláskův projev charakteristické.

◼ Skladatel, jenž se věnuje také hudebním aranžím a dramaturgii, vystudoval Pražskou konzervatoř a Akademii múzických umění.

◼ Mezi lety 1990 až 2011 byl kapelníkem Hany Hegerové. Přes deset let doprovází zpěvačku Lucii Bílou, jako autor a producent se podílí na jejích nahrávkách.

◼ Maláskovou ženou je herečka a choreografka Dana Morávková.

S Martou Kubišovou se budete vydávat na poslední turné. Jak bude náročné?

Bude mít přibližně deset zastávek a mělo by vyvrcholit prvním listopadem příštího roku, což je datum, k němuž se Marta rozhodla definitivně skončit. Ale jak jsem říkal − nás dvou se to netýká, navíc ve mně pořád doznívá radost z její poslední desky. Jmenuje se Soul, protože Marta začínala jako soulová zpěvačka; zkraje kariéry spolupracovala s dirigentem Josefem Vobrubou, který pro ni vybíral písničky ze světového repertoáru a nechával je textovat. Pořád ale zbylo hodně těch, které si nikdy zazpívat nestihla. Takže na našem albu je šest písní, které si vybrala sama, a šest nových. Dali jsme si mimořádně záležet na tom, aby všechno znělo jako tenkrát.

Máte po Martě Kubišové výhled na angažmá s jinou zpěvačkou?

Kdepak. Já to takhle ani nikdy neměl, že bych někoho hledal, naštěstí mám dost práce i bez zpěvaček, ačkoliv je pravda, že s Lucií Bílou je toho celkem dost. S ní hrajeme skoro 200 koncertů ročně, pak zhruba sto ostatních, takže když se k tomu přičte moje práce − já mám navíc potřebu psát ještě vlastní věci − je celkem jisté, že se nudit nebudu.

Před pár měsíci jste zmínil, že po 25 letech práce na filmových, divadelních a jiných zakázkách vstupujete do nové životní etapy − rozhodl jste se udělat si místo pro vlastní tvorbu. Jak se vám ten prostor daří hájit?

Tahle situace úplně nová není. Pokušení zařídit se podle vlastních přání a potřeb už jsem v kariéře párkrát podlehl. Řekl jsem si, že kromě koncertů nebudu dělat nic jiného, budu si víc užívat života a sem tam si něco zkusím napsat. Ale moje totální svoboda většinou netrvala víc než několik měsíců. Dostal jsem nabídku, kterou jsem nechtěl odmítnout, oslovili mě lidé, s nimiž jsem si vždycky přál pracovat, anebo byla možnost zkusit si nový žánr. Takže můj program se, jako obvykle, zahušťuje.

Jak si tedy vaše hudba stojí? Chtěl jste napsat klasický kus, jmenoval jste ­Requiem − ale pak taky něco, co jste myslel vážně.

Má jednu z nejvyšších priorit. Píšu houslový koncert a koketuji se smyčcovým kvartetem. Ale koncert už z poloviny mám. Je tedy pravda, že ta polovina mi trvala několik let. Kdybych si na to sedl, možná to budu mít za dva tři měsíce hotové… Jenže není pravděpodobné, že by mě během té doby nedohnalo něco jiného.

Před časem jsme se spolu bavili o napětí, jaké člověk cítí, než se pustí do práce, na které mu záleží, aniž by se mohl nebo musel přidržet zadání. Povídali jsme si také o očekáváních vkládaných do prvního řádku. Jak dopadl první řádek vašeho houslového koncertu?

Nezbylo mi, než ho nakonec napsat. Při vědomí té bezbřehosti, možností bez konce. Sedíte nad prázdným listem papíru, který čeká na první slovo, a doufáte, že se za ním poskládá fenomenální román. Potom to slovo napíšete a zjistíte, že je všechno v háji, protože si tím vykolíkujete prostor, ze kterého se nedá vymotat… Ale to člověk dopředu nikdy neví. Má to jistou paralelu s tím, když si vyjdu na houby. Jdu lesem a najednou najdu místo, kde je 20 hřibů. Jindy jdu o 20 metrů vedle a nenajdu nic. Ale když už se vracím s prázdnou, aspoň to byla pěkná procházka.

Nechce se mi uvěřit tomu, že byste jako zkušený skladatel někdy nevěděl, kam jdete.

Řemeslo a zkušenost může strašně pomoct, ale nápad vám to nepřinese. Můžete něco zrecyklovat, ale to není optimální řešení. Vymyslet nový přístup k zadání, před kterým už jsem v minulosti stál, je pro mě čím dál těžší, protože jsem spoustu věcí řekl a nechci se opakovat.

Proto se vracíte ke klasickým partiturám? Co v nich hledáte?

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že mám v klasické hudební literatuře rezervy, ačkoliv jsem klasickou kompozici studoval. Jenže jsem brzy uhnul k jazzu, doprovázení, popu a divadlu. V partiturách hledám rozšíření pole svých možností. Všímám si řešení, která by mě nenapadla, anebo mám tendenci být v nich banální. Takže si kupuji komplety Šostakovičových, Prokofjevových i Mahlerových symfonií. Vycházejí v krásných kapesních edicích, nosím je s sebou místo knížky.