Sám sebe označuje za spokojeného zaměstnance mezinárodní korporace. "Důležitá je pro mě stabilita a prestiž firmy, díky níž se dostávám do kontaktu se zajímavými klienty a zakázkami," říká pětadvacetiletý investiční analytik Jakub Gajdoš. V jedné z největších realitních poradenských společností působí už pátým rokem.

Podle nové mezinárodní studie přitom chtějí mileniálové střídat pracovní pozice po dvou letech. "Měnit práci po pár letech nemá smysl, v určitý moment si mladý člověk musí říct, že v práci zůstane a změní něco tak, aby se cítil spokojený. Je potřeba najít pevný bod a vyrovnat se s věcmi tak, jak přicházejí," míní ale Gajdoš.

Za rychlými změnami zaměstnání stojí podle něho neochota mladých lidí pracovat. "Mají pocit, že někam nastoupí a všechno za ně bude dělat někdo jiný. Nejsou ochotní obětovat svůj čas tvrdé práci, která je často i málo placená, ale později se mnohonásobně vrátí," říká analytik. Domnívá se, že práce v korporaci se dá skloubit s volným časem. "Jen je potřeba více plánovat. Pravda je, že v osmi hodinách zaměstnanec často nestihne vyřídit vše, co mu leží na stole," dodává.

Motivací pro setrvání ve firmě navzdory velkému pracovnímu nasazení je pro Gajdoše zvyšování jeho odpovědnosti. "Odměnou je mi prostor k růstu a posun v tom, jak mě seniorní manažeři vnímají," vysvětluje. Jeho kolegové na stejných pozicích jsou v průměru o pět let starší než on. Říká, že vstřícný přístup vůči zaměstnancům je nejvíce patrný v IT firmách, naopak o finančních společnostech si myslí, že mírně zaostávají, protože jsou svázané vnějšími konvencemi.

To potvrzuje i sedmadvacetiletý podnikatel Amir Novak, který tři roky působil v londýnské investiční bance. "Moje okolí mě při studiu londýnské vysoké školy přesvědčilo o tom, že ti nejchytřejší, nejambicióznější a nejpracovitější lidé jsou v investičních bankách," vzpomíná Novak. Prvotní nadšení ale brzy vyprchalo. "Pochopil jsem, že svět velkých korporací nemůže uspokojit moje ambice a pomoci mi k seberealizaci. Firemní kultura byla svázaná neprodyšnou byrokracií a pomalými kariérními postupy, kdy musíte čekat ve frontě na povýšení," přibližuje Novak. Vadilo mu, že neviděl výsledky a dopady své práce. "Chyběl mi pocit zodpovědnosti," dodává.

V kanceláři pracoval stejně tvrdě jako jeho kolegové. Společně trávili v zaměstnání celý den, domů se vraceli kolem půlnoci. "Ve finančních firmách je běžné, že se odchází domů, až když odejde nadřízený, i když už nemáte co na práci," vysvětluje Novak. Rovnováha mezi prací a volným časem vlastně neexistovala.

Rozhodnutí odejít nikdo nechápal

Rozhodl se z banky odejít a založit vlastní firmu. "Podpora pro moje rozhodnutí od kamarádů a rodiny naprosto chyběla. Říkali mi, ať neblázním, že mám skvělý plat," říká Novak.

Při zakládání vlastní firmy, která se věnuje finančním technologiím v Asii, neměl jistou budoucnost. "Věděl jsem, že pokud během půl roku zkrachuju, což se děje spoustě začínajících podnikatelů, budu se muset vrátit zpátky do korporátu. Nebyl jsem si ale jistý, jestli bych to znovu dokázal," uvažuje majitel firmy, který si pro své nynější podnikání z korporátní sféry přinesl disciplínu. "Umím pracovat tvrdě, pod obrovským tlakem a přinášet výsledky, které umím dobře odprezentovat," jmenuje některé výhody korporátní zkušenosti Novak.

Při budování firemní kultury ve vlastní firmě se zaměřil na spokojené zaměstnance. "Už v začátcích bylo důležité pochopit ambice jednotlivých pracovníků," říká Novak. Rychle zjistil, jací zaměstnanci jsou pro firmu vhodní. "Je lepší vybrat někoho, kdo je hodně dravý a chce pracovat tvrdě, než někoho se vzděláním a s hodně zkušenostmi, který ale není do práce tak nadšený. Zaměstnanci pak neodvádějí stejně kvalitní práci a to pracovnímu prostředí škodí," míní Novak, který nyní zaměstnává na 30 lidí. "Se všemi se bavíme, dělíme se o vědomosti a zkušenosti a nasloucháme jejich názorům. Nefungujeme v drsné hierarchii a snažíme se našim kolegům ukazovat dopady jejich práce," říká. Na konci každého měsíce oceňuje nejlepší pracovníky. "Stačí diplom a malý dárek, naši zaměstnanci to milují," směje se podnikatel.

Po odchodu z investiční banky paradoxně pracuje mnohem více. "Sice netrávím v kanceláři zbytečný čas, práci si ale celý den nosím v hlavě. Rozdíl je v tom, že až půjdu dnes spát, budu se těšit na zítřek. Vím, že to, co dělám, má smysl. Vím, jaké dopady bude mít, když se dneska budu snažit, a co by se stalo, kdybych se nesnažil. V bance jsem často pracoval na zbytečnostech, jejichž smysl jsem nechápal," uzavírá Novak.

Spokojení zaměstnanci

Pětadvacetiletý Jan Emler neví, jaké to je, být zaměstnancem. Ještě před absolvováním vysoké školy se pustil do vlastního podnikání. Společně s devětadvacetiletým Jiřím Doležalem vytvořili diář usnadňující splnění cílů.

Malá firma nyní čítá jen šest zaměstnanců, firemní kultura je postavená na osobní důvěře. "Teprve se učíme, jak s lidmi pracovat. Naše představy o ideální firmě, která by měla rozvíjet své zaměstnance a kde neexistuje pevná pracovní doba, se snažíme převést do reálu," říká mladý podnikatel, podle kterého by měli mít zaměstnanci možnost po práci vypustit a užívat si svůj soukromý život.

Firma svůj tým pracovníků vede k tomu, aby o věcech přemýšleli. "Když jim zadáme úkol, jsme rádi, když přijdou s novým řešením. Ačkoliv se každý věnuje své oblasti, snažíme se o to, aby měli širší rozhled. Pracujeme v open spacu všichni pohromadě, celý tým se baví dohromady, spoluprací se navzájem obohacují," míní Emler.

Musím mít radost z toho, co dělám

"Svoje cíle si díky start-upu splním dříve než v jiných typech firem," myslí si čtyřiadvacetiletý Tomáš Havran. Podle něj by měl každý majitel firmy mít radost z toho, co dělá. Práce pro korporaci ho odrazuje. "Nechci být autonomní pracovní jednotka. Firmy se naštěstí mění, spousta z nich funguje v otevřených prostorech a s pružnější pracovní dobou. Pracovní podmínky se vyvíjejí k lepšímu," míní Havran. Dnes zaměstnává čtyři lidi. "Jejich motorem je hlavně to, že jsou součástí rostoucího organismu," říká podnikatel.