V tom si jsou lidé a domy podobní víc, než jsme si kolikrát schopni připustit: architekt v návrhu zohledňuje stavebníkovy touhy, záliby, způsob života nebo jeho poměr k ekologii, technologii a současně také stav jeho konta. Ukaž mi, v čem bydlíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Nebo taky: kdo nejsi.

Jenže na to, abych o domě mohl podat bez uzardění svědectví, jsem si musel chvilku počkat − dokud jsem jej osobně nenavštívil. Pokud chci vydat autentické svědectví, nemůžu tak činit na základě pouhých fotografií. Je to podobný rozdíl jako komentovat fotbal z televizního studia, nebo být přímo na stadionu.

Zakódované teplo

I když je dům dobře ukrytý za terénním valem, našel jsem jej snadno, protože jsem věděl, kde hledat: v kopci nad pravým vltavským břehem, kde bývaly staré usedlosti a zahrádkářské kolonie, na hraně chráněného území, v metropoli, a přece už v přírodě. Hned jsem jej poznal podle stínící membrány, která chrání před sluncem jižní − k dolnímu městu směřující − fasádu a poskytuje příjemné posezení.

Byl pátek krátce po poledni, slunečný den začínajícího podzimu jako stvořený pro architektonický průzkum. Návštěvu jsem měl předem dlouho domluvenou, takže mi nic nebránilo, abych z úzké stoupavé ulice otevřel branku, prošel betonovým úžlabím a ocitl se na lichoběžníkové parcele, kterou upravoval renomovaný zahradní architekt Mikuláš Vavřín.

Svou jednoduchostí a přehledností, s níž je vybudovaná, odpovídá charakteru domu. Stačí občas ostříhat trávník, na podzim shrabat listí a jinak chodit bosky a vlastními chodidly masírovat zem. Nejvíce dynamickým prvkem zahrady je val, který pozemek chrání z jihozápadu a zvedá se až o šest metrů nad úroveň pozemku. Navozuje pocit bezpečí − jako archetypální hradba, do níž se dům opřel, aby byl ještě o něco pevnější. To, že dům směřuje kolmo k ulici, vyplývá ze způsobu zastavování v téhle lokalitě, který je nutné dodržovat.

Překvapilo mě, že na snímcích, které jsem měl dispozici, vypadal dům větší, ale on má sotva sedm metrů na šířku a 15 m na délku, což znamená, že nezabere ani 140 metrů čtverečních. Zdání klame. Přesto působí ve svých běžných rozměrech monumentálně. Velikost v tomto ohledu není rozhodující, klíčové jsou perfektně zvládnuté proporce.

Spodní řada oken a pak nad nimi dvě veliké prosklené plochy, které solidní hmotu objektu z lícových cihel jednak prosvětlují, jednak pohledově odlehčují. Cihla má v sobě zakódované teplo, které se neprojevuje jenom izolačními vlastnostmi: dá se říci, že oheň, který je při jejím vzniku přítomen, vnímáme už při pouhém pohledu na ni.

Samotná nosná konstrukce je monolitická železobetonová. Díky tomu, že je dům částečně zapuštěn pod zem, má hned trojici podlaží, která se odlišují svými funkcemi. Z nevelkého půdorysu se rozehrává několikerý vertikální plán, pro každé patro typický. V suterénu byla vytvořena samostatná garsoniéra, technické zázemí a také garáž pro dva automobily. V garsonce se dá bydlet, ale stejně dobře může sloužit jako kancelář, studio nebo ateliér: takováto všestranná autonomie přináší klid i soukromí.

Vila v pražské Troji

◼ Autoři: Lukáš Ehl, Tomáš Koumar, Alena Šrámková / Šrámková architekti
◼ Spolupráce: Mikoláš Vavřín (zahrada), Josef Franc (stavební konzultace)
◼ Projekt: 2006–2010
◼ Realizace: 2010–2012
◼ Zastavěná plocha: 138 m2

V prvním poschodí se vchází do domu a jsou zde umístěny tři pokoje se společným sociálním zařízením, přičemž z každé místnosti se dá vstoupit rovnou na trávník, jenž přiléhá k domu bez zadlážděných ploch.

Úzký kontakt s venkovním prostředím je pro současnou architekturu základním prvkem a tady se uplatňuje neokázale, bez nějakých výstřelků, skrze francouzská okna v hliníkových rámech, která jsou zvenčí černá a zevnitř bílá.

Nenápadná nápaditost

Dům má specialitu, kterou představuje osobní výtah mezi přízemím a vrškem, takže funguje také jako bezbariérový, a pokud obyvatelům omrzí používat schodiště, je velmi příhodným doplňkem. Není nad to, když má člověk více možností.

Nicméně se přiznám: výtah jsem přes nabídku paní domu, která prohlídku vedla, nevyzkoušel, neboť jsem měl divnou předtuchu, že bych v něm uvízl − zřejmý důsledek sledování filmu s podobnou tematikou v předchozí den. Šel jsem tedy nahoru po schodech.

Postupně jsem vnímal prostorovou proměnu, o niž by mě výtah ochudil. Zjistil jsem, že třetí podlaží nechává naplno rozvinout svůj společenský charakter, propojuje se v něm obývací pokoj s kuchyní a jídelnou. Je to krásné místo plné světla a rozhodně vrchol celé kompozice, z něhož se člověku nabízí výhledy hned do tří světových stran.

Dům navrhla Alena Šrámková se svými mladšími kolegy Lukášem Ehlem a Tomášem Koumarem, s nimiž pracovala například na nové budově Fakulty architektury ČVUT − jejich největším společném díle. Zatímco ona už projektovala v 50. letech minulého století, oni získávali první zkušenosti na přelomu milénia. Přesto mezigenerační spojení přináší výborné výsledky.

Není bez zajímavosti, že v obou stavbách, jakkoliv jsou účelem i měřítkem rozdílné, se objevují cihelné obklady, pohledový beton a dynamické členění fasády okenními otvory. Pro Alenu Šrámkovou se jedná o typické prvky či rysy, jež ve své architektuře uplatňuje s důsledností, která se vymyká českému prostředí. Je to architektka hledající podstatu tvorby a hluboce nesnášející okázalost či formální hry, jejichž hlavním smyslem je co nejvíce efektně zaujmout chtěnou "jinakostí".

Některá její slova by se měla tesat. Například ta, v nichž se vyjadřuje k nápadům: "… jsou užitečné, ale jenom tehdy, když jich dost vyhodíte. To je princip mé práce. Dát dohromady nejlepší nápady a těch nejlepších se zbavit." Je to stejné jako pořád dokola prosívat písek.

A slyším v těch slovech ozvuk zenové moudrosti, i když Alena Šrámková se pravděpodobně o filozofii zenu nějak víc nezajímá: jedná se o kolektivní kořeny poznání, které jsou při určité hloubce obdobné. Anebo se tomu může říkat "selský rozum". Svým postojům se nikdy nezpronevěřila, a proto ji berou hotoví architekti i studenti tak vážně.

Dům, který jsem si s radostí prošel, prohlédl a nyní i popsal, může sloužit jako ilustrace jejího kréda. Od prvotní kresby z roku 2006, po níž následovaly nákresy, schémata, projekční výkresy, se v základních obrysech nezměnil. O jeho dalším osudu bylo rozhodnuto od začátku.

Jsem si jist, že s úspěchem odolá zubu času, jako si jsem jist, že cokoliv módního se vždy rozpustí v příští módní vlně a přežije nanejvýš jen jako anekdota. Když jsem se vracel toho dne do města, vítr nefoukal a vzduch chutnal nostalgií, jakou dokáže navodit jenom klidný podzim.

Související