Kde najít tenora, který uzpívá bezmála čtyři hodiny? A operní posluchače, kteří v divadle vydrží celkem pět hodin? Sebevědomý génius Richard Wagner si s tím před 151 lety při premiéře svého díla Tristan a Isolda hlavu nelámal. Zato všichni po něm ano.

Nejeden pěvec Tristana ani nedozpíval. Zato Karel Burian, u nás dodnes nedoceněný prastrýc písničkáře Jana Buriana, tu roli zvládl v roce 1907 během osmi dnů třikrát a newyorská Metropolitní opera si ho v ní užívala ještě dalších šest let.

Časy se mění, o každém talentu se ví. I tak prokázala MET při svém sobotním vstupu do druhého desetiletí přímých přenosů dramaturgickou odvahu. Že se nové nastudování jedné z reprodukčně nejproblematičtějších oper historie celkově vyrovnalo nedávnému zážitku ze Straussovy Elektry, je především zásluhou zpěváků a orchestru.

Dramatický soprán Niny Stemmeové nalezl po Elektře úplně jiný, ale stejně suverénní výraz i pro milostně vizionářskou Isoldu. Škála její dynamiky překračuje všechny hranice. V tom její Isolda dokonale souzní s nejnápadnější předností debutujícího britského dirigenta Simona Rattlea. Jeho pojetí předehry připomnělo, že ta je "zázrakem souvislé nekonečné melodie, ač v ní zdánlivě není nápěv", jak kdysi vystihl Leonard Bernstein.

Rattleovo nekonečně pomalé zesilování zvuku mělo větší − a ovšem jemnější − efekt, než kdyby pět veristických tenorů najednou zpívalo vysoké C.

Stemmeová nespornou, přitom naprosto neokázalou osobností dnešní MET už je. Typově podobný sir Simon Rattle se jí může snadno stát.

Postavou golemovitý Australan Stuart Skelton jako by si ze všech pověstí o vražedném Tristanově partu dělal legraci. Křídlovkově čistý, kovový a v celém rozsahu vyrovnaný zvuk z něj vycházel celá tři jednání samozřejmě a nenásilně, jako by hrdinný tenor byl ten nejpřirozenější hlasový obor a wagnerovský monolog lidová písnička.

Se svou hereckou přibližností a "hranatostí" má sice do přesvědčivosti Stemmeové − ale třeba i Dominga nebo Kaufmanna − daleko, ale to už bychom chtěli moc. Už Skeltonovo spojení zvukové objemnosti s něžným ztišením je samo o sobě vzácné.

Třetím v milostném trojúhelníku z keltské pověsti je král Marke a ještě rozsáhlejší úlohu má Isoldina služebná Brangäna. Té dala moskevská mezzosopranistka Jekatěrina Gubanovová hezkou barvu hlasu i očekávanou typovou podobu. Stálá basová opora souboru René Pape si do postavy krále přesadil pohybové i pěvecké způsoby z jiných vladařských rolí. Jeho předností je svrchovanost, nahrazující nedostatek osobitosti.

Celistvému výkonu Stemmeové se nejvíc přiblížil ruský barytonista Jevgenij Nikitin v menší roli Tristanova přítele Kurwenala.

Optickou podobu dal představení převážně polský inscenační tým režiséra Mariusze Treliňského. Od roku 1999 s ním pracuje i slovenský scénograf Boris Kudlička. Střídmá, nenásilná režie přenesla děj do současnosti a použila i některé docela ústrojné, ale přece jen letité prostředky jako připsanou dětskou postavu či využití filmových obrazů vlnobití. Jak už je v přenosech z MET dobrým zvykem, detailní záběry tváří patřily k těm nejpůsobivějším. Hudba a slovo se v nich vzájemně umocňovaly.

Tady se představení nejvíc blížilo Wagnerově myšlence gesamtkunstwerku − propojení uměleckých druhů.

Související