Třetinu případů podvodného jednání ve světě nahlásí podle Transparency International oznamovatelé korupce, takzvaní whistlebloweři. V Česku ale jde pořád jen o jednotlivce, kteří "zapískají faul". Brzdí je nedostatečná zákonná ochrana, nebo pohled části české veřejnosti jako na novodobé agenty Státní bezpečnosti? "V minulosti spousta věcí procházela. Lidé mlčeli. Jedni měli strach, jiní nedůvěru v systém. Whistleblowerů ale přibývá, což je dobré znamení, že se svět mění správným směrem," říká Bořivoj Líbal, řídící partner advokátní kanceláře PwC Legal Česká republika.
HN: Hrdina, blázen, nebo udavač? Jak podle vás vnímá česká společnost oznamovatele korupce?
Pokud informátorovi nejde o pomstu ani prospěch, je označení hrdina adekvátní. Rozkrytí podvodného jednání ho může stát nejen práci, ale třeba i celou kariéru. Bez ohledu na jeho morální kredit dostane nálepku neloajálního zaměstnance − práskače. Firmy, ve kterých se posléze bude ucházet o zaměstnání, budou vůči němu opatrné, a to i v případě, kdy nemají co skrývat.
HN: Pomůže tyto předsudky odstranit silnější zákonná ochrana whistleblowerů?
Ucelená úprava by mohla jen prospět. Poměrně vysoký index vnímání korupce a organizovaného zločinu Česko stále řadí na úroveň rozvojových zemí. Zákon o ochraně oznamovatelů je někdy také označován za jeden ze základních pilířů, jak přispět k eliminaci korupce či hospodářské kriminality. Proto existuje nejen společenský, ale i politický tlak na přijetí takové úpravy.
HN: Vláda se v poslední době zabývala hned dvěma návrhy na důslednější ochranu whistleblowerů. Místo samostatného předpisu se přiklonila k novelizaci paragrafů stávajících norem. Souhlasíte s jejím rozhodnutím?
Osobně jsem proti tvorbě a přijímání nových zákonů, pokud to není zcela nezbytné. V tomto případě jsem ale spíše pro ucelenou zákonnou úpravu, která by problematiku upravovala zevrubně na jednom místě. Nehledě k tomu, že návrh ministra pro legislativu Jiřího Dienstbiera poskytuje ochranu whistleblowera až u soudu, čímž podle mého názoru není zaručeno jeho bezproblémové pracovní působení a do té doby už může čelit šikaně ze strany zaměstnavatele, jehož podvodné jednání nahlásí. Může třeba dostat výpověď nebo být přeřazen na nižší pozici. Návrh Andreje Babiše poskytuje zaměstnanci ochranu okamžitě a přisuzuje mu lepší kompenzaci v případě ztráty příjmů v důsledku výpovědi, a to až do výše padesátinásobku minimální mzdy. Zdá se ale, že oba návrhy jsou "šité horkou jehlou". Lepší by bylo mezi ministry zakopat válečnou sekeru a vzít si příklad ze zahraničních úprav ochrany whistleblowerů.
HN: Převládá názor, že Babišův návrh je kopií slovenského zákona, který ale v praxi moc nefunguje…
Slovenskou úpravu bych nezavrhoval. Zatím je příliš čerstvá a naráží na nízkou informovanost nejen zaměstnanců, ale i inspektorátů. Řešením v Česku tak může být i lepší osvěta.
HN: Z jaké zahraniční úpravy si mají vzít naši zákonodárci příklad?
Za vzor bych dal norskou úpravu. Na rozdíl od té české může postihnout i jiné než trestné činy, s čímž třeba návrh Andreje Babiše nepočítá. Norská úprava umožňuje učinit oznámení i třetím osobám, například dodavatelům příslušné firmy, aniž by mohly být ze strany firmy nějak postiženy.
HN: V USA je běžnou praxí odměňovat oznamovatele, jejichž tvrzení se prokáže jako pravdivé. Jak se stavíte k odměnám a jejich výši?
Finanční prospěch znevažuje informátora, který se musí bránit, že oznámení neučinil pro peníze. Náhrada souvisejících nákladů a ušlého zisku je ale samozřejmá a její výše je k diskusi.
HN: S činností whistleblowerů souvisí i ochrana zaměstnavatele proti křivému nařčení. Mohly by být řešením sankce?
Důležitější je prevence. Měl by být zajištěn pohled nezávislého poradce, který posoudí závažnost podezření a poskytne oznamovateli stanovisko, jestli je vhodné "zapískat". Tato odpovědnost by však neměla být na neziskových organizacích, ale na státu a některé z jeho už existujících institucí.
