Nejhranějšího českého dramatika Václava Havla si v roce jeho dvou výročí − nedožitých osmdesátin (5. října 1936) a pěti let od jeho úmrtí (18. prosince 2011) − vybralo do repertoáru nejméně dvacet zahraničních divadel.

Právě tolik licencí registruje agentura Dilia zastupující autorská práva Václava Havla. Číslo to však není definitivní, statistika totiž nezahrnuje německy mluvící země, pro které správu práv vykonává agentura Rowohlt. Ta čísla zveřejňuje až na konci roku.

Ferdinand Vaněk, Hugo Pludek nebo jiní hrdinové Havlových absurdních komedií se procházejí či se letos teprve budou procházet po jevištích v Evropě i Americe, například ve Španělsku, Francii, Spojených státech, Švédsku, Albánii nebo v Chile.

Nejhranější jsou jednoaktovky Vernisáž a Audience nebo dramatizace Dopisů Olze a také Vyrozumění. Na rozdíl od českých divadel se v cizině jen výjimečně objevuje Zahradní slavnost a skromnější zájem je také o Havlovu poslední hru z roku 2008 Odcházení.

Nejméně dvacet letošních zahraničních premiér, povzbuzených letošními výročími, ukazuje zřetelně vyšší zájem v porovnání s minulými roky. Loni si o licenci na Havlovy hry požádalo šest cizích divadel, v roce 2014 jich bylo devět a rok před tím dvanáct. Statistickou raritou je však anglické divadlo, které má své počátky přímo s dílem Václava Havla svázané.

Orange Tree Theatre je se svými sto osmdesáti sedadly spíše malou londýnskou scénou, sídlící v Richmondu, jihozápadní čtvrti Londýna. V roce 1977 se ale stala významným centrem solidarity s pronásledovanými československými signatáři Charty 77 a především s jejím prvním mluvčím Václavem Havlem.

"Shodou okolností jsme se v divadle rozhodli jen pár týdnů před uveřejněním Charty 77 uvést Havlovu Audienci, jejíž text jsem objevil v časopise Index on Censorship," vzpomíná sedmasedmdesátiletý režisér Sam Walters, který se během let stal jistě největším nejen britským znalcem Havlových her. Jeho "Pomerančovníkové" divadlo uvedlo celkem 16 havlovských inscenací, z nichž 11 Walters sám režíroval.

"Bylo to neuvěřitelné. Havel se přes noc stal nejznámějším žijícím dramatikem na světě, protože o Chartě 77 psaly všechny noviny − a my chystali jeho hru!"

Vzpomínka na okamžiky, kdy se divadelní svět a politika střetly na prknech právě jeho divadla, uvádí i po letech režiséra do euforie. "Byly to pro mě nejzářivější chvíle mého profesního života."

V Orange Tree uvedli v onom roce hned dvě premiéry. První byl večer složený ze dvou jednoaktovek − Audience a Vernisáže, druhou premiérou bylo Vyrozumění. "Cítil jsem velkou zodpovědnost k těm hrám. Havel byl ve vězení a já hrozně moc chtěl, aby se divákům inscenace líbily, abychom Havla podpořili."

To se režisérovi podařilo: "Publikum to ihned přijalo a prožívalo. "Sepsali jsme petici, kam se lidé podepisovali, a s Tomem Stoppardem jsme ji pak odnesli na československou ambasádu," vzpomíná na společný zápal, který sdílel s českým emigrantem a významným dramatikem i hercem.

Tom Stoppard ale nebyl jediný exulant, který našel cestu do rich­mondského divadla. Walters tam začal potkávat hodně dalších Čechoslováků. I to ho vedlo k tomu, že inicioval natáčení dokumentu o Československu nazvaného Faraway Country.

Sam Walters ale toužil dát o tom všem zprávu Václavu Havlovi. "Byl jsem si jistý, že by Václava Havla − zakázaného autora, který strávil přes čtyři roky ve vězení − povzbudilo, kdyby věděl, co se u nás děje."

Příležitost se mu naskytla, když jeho tehdy devatenáctiletá dcera tančila v Birmingham Royal Ballet a v polovině 80. let se dostala s divadlem do Prahy. "Dal jsem jí recenze našich havlovských inscenací. Znal jsem jeho adresu a dcera tam zásilku donesla. Nikoho sice doma nezastihla, ale Havel mi pak poslal vřelý dopis."

Osobně se Walters s Havlem setkal zřejmě v nejhektičtějším momentě Havlova života. Režisér, čerstvý držitel Churchillova stipendia pro rok 1989, si měl vybrat destinaci studijního pobytu. Dlouho před Listopadem si zvolil Prahu. Přijel se ženou pár dní po 17. listopadu, a navzdory překotným událostem je dramatik pozval domů na čaj.

Z rozhovoru o divadle ale nic moc nebylo. Všichni prý byli velmi nervózní, protože se čekalo, co na dění v Praze řeknou Bush a Gorbačov.

"Václav Havel se omlouval, řekl: Nezlobte se, jsme uprostřed revoluce. A jsme amatéři," dodává se smíchem režisér.

Londýnský Orange Tree Theatre si během let vypěstoval pověst místa, kde Václavu Havlovi rozumějí. Ne všude, kde se zejména po roce 1989 začalo dílo českého dramatika a nově také prezidenta hrát, byl totiž dobře pochopen.

Michael Žantovský, někdejší Havlův poradce a současný ředitel Knihovny Václava Havla, viděl během svých pracovních cest řadu inscenací a může srovnávat: "Hry Václava Havla jsou velmi obtížné k inscenování. Je jen pár režisérů, kteří se toho zhostili úspěšně. To platí i pro zahraniční inscenace."

Jako příklad uvádí představení z prezidentovy první zahraniční cesty na Island v roce 1990. "Asanace v Reykjavíku byla pojata trochu strindbergovsky, ne-li ibsenovsky. Hráli to příliš osudově a charakterově, přitom v Havlových hrách nevystupují charaktery. Jsou to − celkem schválně − figurky. Pokud se z nich režisér pokusí udělat člověka se vší psychologií, narazí," myslí si Žantovský, který si absurdní komedie Václava Havla zamiloval už jako gymnazista.

Zahradní slavnost prý viděl v 60. letech osmkrát. Tehdy se v Divadle Na zábradlí prodávaly za pět korun lístky "na bidýlko", na stání, takže si časté reprízy mohl dovolit i student.

Mezi své nejlepší divadelní zážitky řadí Michael Žantovský, mimo jiné autor Havlova životopisu, i návštěvy v Orange Tree Theatre. Vzpomíná například na londýnské Vyrozumění: "To byla velmi dobrá inscenace, ukázala, že Havel nepsal jen satiry na komunismus. Ironizoval byrokratický způsob myšlení a to je univerzálně platné."

Související