Přichází fáze zavíjení a stavby hranic, věští spisovatel David Zábranský evropským zemím na konci svého divadelního debutu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Na první pohled název vyčerpávajícím způsobem vystihuje inscenaci, která měla v pátek premiéru v pražském Studiu Hrdinů v režii Kamily Polívkové.

Herec Stanislav Majer v ní stojí na minimalistické scéně sestávající z holé bílé stěny a podlahy, kousek po kousku se svléká, takže chvíli na scéně zůstává polonahý, a postupně se obléká do jiného kostýmu, který kousek po kousku vyndává z kufru. A mluví… Vedle něj visí dudy, působící jako příslovečná divadelní puška, ze které se na konci musí vystřelit.

Vše je ale rafinovanější: herec vede samomluvu jakoby za autora hry, neboli Majer vlastně hraje Zábranského, ale zase ne tak docela.

Kombinace skutečné a fiktivní identity herce a spisovatele jsou zdrojem dosti zábavných momentů, dalším jsou Zábranského provokativní charakteristiky jako: "Domovina od svého vzniku po většinu času ležela ve správný čas na správném místě. Svědčí to o dobrých instinktech a o rozvinuté schopnosti držet se blízko plného koryta."

Zhruba hodinu a půl trvající monolog z mnoha stran ohledává a svérázně definuje příběh a postavení naší domoviny, jejího lidu a "lidí typu Majer", což je terminus technicus pro označení "domněle hlubokých umělců a kulturních lidí", kteří mimo jiné nechápou prezidenta Zemana a hlavně nejsou schopni silného myšlení o domovině.

Zábranský si hraje s fakty i kontexty a jejich nekorektní nadsázkou: českou historií počínaje, politickou situací a divadlem, které uvádí jeho text, konče.

Formálně monolog odkazuje ke kořenům takzvané mluvené hry rakouského dramatika a spisovatele Petera Handkeho, chvílemi připomíná dramolety dalšího Rakušana Thomase Bernharda a jeho výsměšně ironické komentáře rakouské vlasti, ale i mnohé jiné autory. Logicky se Zábranský také ocitá v blízkosti svého posledního románu Martin Juhás čili Československo, v němž promýšlí společnou vlast Čechů a Slováků a její vztah k zemím, které ji ve středoevropském prostoru obklopují.

Je prakticky nemožné rozeznat, zda v případě inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny jde o text formálně i obsahově spíš odvozený, nebo spíš si hrající s odvozenou formou, co je ironická citace, co opakování, co rafinovaně konstruovaný odkaz. Tato nejistota může jednoho iritovat, druhého hodně bavit.

Divadlo

David Zábranský: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny

Režie: Kamila Polívková

Hraje: Stanislav Majer

Praha Studio Hrdinů, premiéra: 16. září

Kamila Polívková a Stanislav Majer na autorovu hru s chutí přistoupili. Režisérka text, který rovněž ironicky komentuje její pokusy etablovat se v sousedním Německu, zarámovala odkazem na ikonickou postavu Švandy dudáka − umělce toužícího uspět v cizině. Do jeho typického kostýmu se Majer převléká z civilu, což lze také číst jako narážku na dudáckou metropoli Strakonice, Zábranského oblíbené město a dějiště jeho posledního románu.

Majerova gesta a intonace jemně ironizují typický projev Zábranského a hercova hruď, dostatečně dlouho nahá na to, aby dámy mohly obdivovat a muži závidět, je stejně tak odkazem k rafinovanému intelektuálnímu exhibicionismu spisovatelovu jako k seriálové popularitě Stanislava Majera.

Když dvojjediná postava Majera/Zábranského skoro na samém konci představení neuměle zadudá Kde domov můj, spustí Polívková několikaminutovou inscenovanou koláž na téma "současná zmatená Evropa".

Scéně očekávatelně dominuje stánek s kebabem, blýskají se fólie zachraňující vyčerpané uprchlíky, defilují zástupci typických menšin a kampaní, zjeví se logo berlínského divadla Volksbühne, promítají se novinové rozhovory se Zábranským, v nichž novináři skočili na jeho "zemanovskou" návnadu − tvrzení, že českého prezidenta chápe a nic proti němu nemá.

Skutečná provokativnost úvah právníka a absolventa mediálních studií Davida Zábranského je ale o poznání méně povrchní a vážnější.

Související