Leoš Válka se zastaví na rohu pražských ulic Osadní a U Městských domů. "Odsud je nejlepší výhled," praví a podívá se vzhůru. Ten výhled je fenomenální. Nad střechou Centra současného umění Dox, které Válka založil a dodnes jej vede, vyrostl zepelín. Dřevěný, čtyřicet dva metrů dlouhý koráb. Válka vytahuje cigaretu. "Není krásný? Vždyť já nemám slov," zapálí si, a dokud kouří, opravdu nemá dalšího slova.

A bylo to tak celé léto, jež Válka strávil trochu jako biblický Noe. Několik měsíců si na střeše budoval vzducholoď a nikomu nic nevysvětloval. Kolemjdoucí nechal žít v přesvědčení, že jde o uměleckou instalaci, která po čase zmizí. Na dotazy z tisku nereagoval. Jen obyvatele okolních domů chodil uklidňovat před obavami, že jim někdo začne civět do ložnice, případně že "to" bude na střeše přistávat a dělat kravál.

Vzducholoď se ale nikam putovat nechystá. Zůstane pevně sedět na dvou sloupech a chodit se bude do ní. Ze začátku dvakrát třikrát měsíčně, za literárními debatami a čtením spisovatelů a básníků, které tu Dox chce pořádat. Když se v zepelínu zrovna nebude nic dít, návštěvník může popadnout knihu, vylézt sem po schodišti z takzvané sochařské terasy a s "hlavou v oblacích" se uvelebit na "polštářích, žínkách, fatboyích, beanbeazích", jak si Válka představuje vnitřek lodi. Lidé tam budou tak nějak malebně rozházení.

"Chtěl jsem něco, co je v této době absurdně dřevěné, nějaký kontrast k tvrdému současnému stavebnictví, parazitní organickou strukturu," shrnuje Válka debaty, které před třemi roky začal vést s architektem Martinem Rajnišem.

Autor netradičních staveb z přírodního materiálu, jenž mezitím ve Francii získal cenu za přínos architektuře v oblasti udržitelného rozvoje, vymýšlel něco, co by na nádvoří Doxu přemostilo čtyřmetrové převýšení z terasy místní kavárny na protější střechu. V jistou chvíli padlo rozhodnutí, že objekt bude mít tvar zepelínu.

Ale pak Leoš Válka jednou sedí na střeše kavárny, představuje si, jak ji vzducholoď zastíní, a z té představy se celý zamračí. "Nakonec nezbylo než ho vyhnat ještě o deset metrů výš," popisuje Válka, proč architekt Rajniš zepelínu "protáhl nohy", tedy dva podpůrné sloupy běžící souběžně s vnitřní fasádou budovy. Díky nim objekt vyplul až nad střechu Doxu.

V květnu se začala usazovat konstrukce a teď je zepelín téměř hotový. Zbývá dokončit průsvitnou plachtu, jež dřevěnou stavbu ochrání před deštěm. Příští měsíc zmizí lešení, uvnitř bude zřízeno osvětlení, ozvučení, vytápění, postavena budka pro tlumočníky. A někdy v listopadu vzducholoď slavnostně zahájí provoz.

V Doxu jí říkají Gulliver podle románu Jonathana Swifta, jehož hrdina po přepadení piráty spatří létající ostrov. To úředníci na radnici městské části Prahy 7 básnicky neuvažují: když vzducholodi "vystavovali papíry", klasifikovali ji jako rozhlednu, neboť na Gullivera v územním plánu neměli patřičnou kolonku. Dox to přijal s humorem a jeho pracovníci dnes o zepelínu hovoří jako o "cizinci, outsiderovi, někom z jiného světa".

Něco na tom je. Vzducholoď jde proti době. Je organická, analogová. Žádná futuristická stavba pro elektronické knihy. "Přesný opak virtuální reality," glosuje Válka a podotýká, že kdyby chtěl do Doxu pouze začít zvát literáty, mohl využít sály, kde se už teď konají debaty. "Slovníkem dneška by to mělo vyšší výkon, větší návratnost, bylo by to efektivnější. Jenže by v tom úplně chyběla imaginace," dodává Válkova kolegyně a budoucí programová ředitelka vzducholodi Michaela Šilpochová.

Jsou pozoruhodný pár: Válka, bývalý exulant v Austrálii a úspěšný podnikatel ve stavebnictví, jenž se v polovině 90. let vrátil do Prahy a roku 2008 zde otevřel nejvýznamnější centrum současného umění v metropoli. A vedle něj o generaci mladší Šilpochová, donedávna studentka anglistiky a dějin umění na pražské filozofické fakultě.

Když psala diplomovou práci o "vizuálních aspektech v díle spisovatelky Virginie Woolfové", Šilpochová už pracovala v Českých centrech coby koordinátorka projektu Noc literatury. "Chodila jsem po městě a dobývala jsem se do sklepení, věží a kostelů, které jsou normálně zavřené, abych se zeptala, jestli tam mohu přitáhnout skupinu lidí na literární čtení," popisuje své tehdejší zaměstnání.

Ve zkratce šla Šilpochová od literatury k dějinám umění a od dějin k umění současnému. Tomu se v Doxu poslední roky věnovala jako jedna z kurátorek. Teď se tedy obloukem vrací k pořádání literárních akcí. "Ale už se zkušeností ze světa vizuálního umění, která člověka učí jinak přemýšlet," poznamenává.

Obdobně se vyvíjí také program Doxu, kde přibývá tematických autorských výstav. Byla jimi například nedávná Duše peněz či před ní Brave New World, jenž se zabýval utopiemi a předpověďmi budoucnosti. "Když jsme na něm pracovali, rok jsme leželi v knihách Orwella, Huxleyho či Bradburyho," popisuje Šilpochová situace, které vedly k tomu, že se Dox rozhodl zřídit prostor pro literaturu. "Je to logické rozšíření toho, co děláme," dodává.

Přestože se v zepelínu budou konat i samostatné akce s prozaiky, básníky či překladateli, do budoucna sem chce Dox soustředit literární část svých výstav, na něž ostatně označení výstava pomalu přestává platit. Třeba Šilpochová jim raději říká "vizuální eseje ve fyzickém prostoru" a během příprav prý neustále naráží na to, kolik textu ještě návštěvník unese, co mu raději sdělit obrazem a co třeba formou divadelního představení.

Teď se text z výstav pomyslně přesune do vzducholodi. V ideálním případě výtvarníky přiměje chodit za literaturou a literáty zase za uměním.

Asi nejpřesněji to Leoš Válka zformuloval předminulý víkend, když na konferenci Cultural Leadership Summit v pražském Rudolfinu obdržel dotaz, o co vlastně Doxu jde. "Snažíme se lidi rozrušit, představit jim obraz, který zpochybňuje realitu, již jsme si zvykli brát jako samozřejmou," říkal a anglicky mluvil o tom, kolika informacemi je dnes člověk zahlcen, kolika čelí tlakům, na co všechno už mu nezbývá čas. "Čím dál méně se zastavujeme a v klidu reflektujeme to, co omezuje náš obzor, nahlížíme limity, jež si sami vytváříme," dodal.

Také teď Válka kriticky hovoří o zploštění, zjednodušení, klipovitosti doby, obecně o přesunu hodnot. "Čím dál víc vnímám, jak se omezujeme. Ekonomicky i historicky vzato žijeme v nejlepší době za mnoho století, a přesto nejsme schopni ve větší míře využít svobody, kterou máme," tvrdí.

A proto zepelín − prostor vyvýšený nad vše ostatní, objekt jako z jiné doby, svého času zhmotněná podoba odvěkého lidského snu o létání. Svět sám pro sebe. "Když se řekne vzducholoď, každý se zasní. Je to čirá imaginace, nespoutaná mezi nebem a zemí," praví Válka romanticky a vzpomíná, jak vzducholodě obdivoval na obrazech malíře Kamila Lhotáka či třeba v románech Julese Verna.

"Literatura pro mě vždy znamenala výlet do jiného světa. Člověk za ním prchal do knih, ale ve skutečnosti si ho vytvářel svojí představivostí, kterou v něm knihy podněcovaly," popisuje Válka, v němž prý obraz korábu na obloze dodnes vyvolává "až dětský úžas". Už ten sám člověka psychicky staví do situace, v níž jinak vnímá, jinak přemýšlí.

Leoš Válka si ten svět dosud nosí s sebou. Ředitele Centra současného umění Dox lze i na oficiálních akcích často spatřit v jeho neodmyslitelné vestě. Jak se ukazuje, jde o vestu velmi praktickou. Leoš Válka do ní právě sahá, aby z jedné kapsy vytáhl knihu německého filozofa Theodora Adorna. "Kdybych u sebe nemohl mít knížku, připadal bych si jako bezruký," konstatuje.

Před několika lety Válkova představivost zabrala a jeho ruka na papír nakreslila vzducholoď. Teď se ta představa zhmotnila. A příště už se někdo zasní přímo ve vzducholodi.

Související