Těžké, přetěžké být originálem. Zejména v době, která stojí na kopírování, množení, sdílení, na nekončící reprodukovatelnosti, jak zní ikonické slovo německého myslitele Waltera Benjamina. Ve vteřině můžeme mít před očima to, co ostatní na druhé straně zeměkoule, a ještě to dle svého upravit do "originální" podoby.

Slovu "originál" dnes rozumíme jinak. Originální není to, co je původní, jak naznačuje etymologie, nýbrž to, co za původní znovu prohlásíme a přijmeme, co "způvodníme", třeba jen tím, že změníme detail, pozadí fotografie, hudbu ve videu, slova v textu. "Originální" tak může být každý, kdo se obtěžuje přeposlat fotku a dodat popisek.

Naštěstí se ještě můžeme setkat s originalitou jiného typu, s tou, která nese auru původního a výjimečného, po níž si stýskal již zmiňovaný Benjamin. Galerie Rudolfinum například momentálně vystavuje film Alaina Resnaise Poslední rok v Marien­badu.

Padesát pět let starý snímek tu slouží jako vehikl následných uměleckých inspirací, jež mají dokázat, jak esteticky vlivný tento film byl. Jenže ani jedna z variací na estetický kód Marienbadu se originálu ani nepřibližuje. A tak jsme svědky výstavního paradoxu.

Zatímco koncept výstavy chce ukázat toky estetického vlivu slavného filmu k umělcům současnosti, v divákovi se stupňuje pocit, že jde o marné pokusy, které "pouze" potvrzují mimořádnost originálu.

Čím více do takových pokusů divák vstupuje, tím více musí být přesvědčen, že ucelenost a abstraktní metafyzická hloubka Resnaisova filmu je nepřenositelná, a tudíž nemůže inspirovat. Přesněji, nemůže se stát základem "nové originality".

Jinak řečeno: Resnaise můžete rozvíjet − lepit, stříhat, kolážovat, asamblovat, kontextuálně přesazovat −, ale s jeho originálem to ani nehne. Bude tak vystupovat jako balvan na poli umění, kterému se lze klanět, lze ho nenávidět, ale nelze ho posunout, natož vyvrátit.

Podobné setkání s Originalitou můžete prožít v Madridu na výstavě Caravaggio a malíři severu. Sedm pláten renesančního mistra je tu konfrontováno s plátny jeho následovníků a vzdálených žáků, kteří z Caravag­gia čerpali umění chiaroscura, témata i styl malby; často se dokonce pokoušeli napodobit výrazy či nazelenalou barvu kůže. Marně. Cara­vaggiovo kouzlo uniká.

Ne vše "caravaggiovské" je na první pohled špatné, některá plátna se blíží určité dokonalosti, kterou fascinují, ale "něco" jim chybí. A opět: jako by všechna vystavená díla holandských, německých či vlámských malířů měla především dosvědčit genialitu Mistra. Nemožnost ho překonat, a tudíž i zbytečnost napodobovat či variovat, rozvíjet, protože na cestě, kterou se vydal, došel na konec a celý koncept vyčerpal.

V čem je tajemství Caravaggiovy originality, popsali kunsthistorici v mnoha knihách, ale snad nejpřístupnější výklad poskytl ve svém filmu Caravaggio britský režisér Derek Jarman. Malíř se v něm blíží k tajemství tělesnosti, jehož hloubku a tíži poznává zároveň mimo plátno i na něm. Plátno a život se dokonale prostupují až do závěrečné smrti Caravaggia, která je inscenovaná jako jedna z náboženských scén, jež maloval.

Sejmutí z kříže je odlehčením od fyzického hříchu, ale je také založením nové zbožnosti, kterou symbolizuje malý chlapec přicházející ke scéně jako tvář budoucnosti.

Ten, kdo jako Caravaggio bojoval s bohem a nosil na čepeli nože vyryté heslo "Žádná naděje, žádný strach", přenesl hloubku těla na plátno, kde se proměnila ve věčnou duši. Jako provokující neznaboh, nerozlišující mezi láskou k muži či ženě, vytváří Caravaggio nejbožštější umění − umění věčnosti. Nelze se mu v tom vyrovnat jinak než to vše naplno jinak, po svém prožít. Najít vlastní originalitu.

Caravaggio v Madridu a Marienbad v Rudolfinu tak zůstávají mementem originality. Konzervou původnosti, která má pořád smysl, protože na rozdíl od všech sdílených koláží a puzzlů reality vyzařuje specifickou kulatost dokonalého.

A s ní nehnou ani ty nejnabroušenější tesáky času. Být originální… jak snadné… stačí vyrazit a jít…

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru