Ani sám provokativní rakouský literát Thomas Bernhard si nejspíš ne­uměl představit, že by se jedovatě kritický monolog stárnoucího spisovatele mohl stát dobrým divadlem. Jinak by on, slavný dramatik, přece své Mýcení nenapsal ve formě románu.

Jenomže světoznámý polský režisér Krystian Lupa komponuje divadlo způsobem, který rozzuřené i znechucené myšlenky jednoho intelektuála umí proměnit ve stejně zanícenou, velkolepou a také vtipnou inscenaci. Nic na tom nemění, že herci z vratislavského Teatru Polski se většinu času pětihodinového představení povalují po gaučích. Lupova divadelní adaptace Mýcení ve středu v Plzni zahájila mezinárodní festival Divadlo.

Román, který Bernhard napsal na konci sedmdesátých let, nesměl dlouho vyjít kvůli žalobě autorova bývalého přítele, jenž se v knize poznal jako skladatel Auersberger.

Právě u něj doma se sešla skupina postarších, státem oceňovaných umělců, někdejší bohémská partička, která se před třiceti lety vídala skoro denně. Teď je po mnohaleté odmlce spojil pohřeb společné přítelkyně, tanečnice a herečky Joany.

Autobiografická postava Thomas sedí stranou v křesle, pozoruje přítomné a na forbíně komentuje jejich sebestřednost. Předstírá truchlení a ve skutečnosti se užírá vztekem. Nemůže přítomným odpustit, že přestali být sami sebou a místo hledání pravdy přijímají státní ceny. "Lidé jako Joa­na páchají sebevraždu a paraziti a společenští imitátoři, jako jsou Auersbergerovi, žíjí, žijí, žijí."

Joana je druhým Bernhardovým alter egem. "Jsem perfekcionistka, bojovnice a desperátka." Ženskými ústy, jakoby druhým kanálem, se na jevišti formulují Bernhardovy teze o nedosažitelné hranici dokonalosti umění a také o smrti, která bývá důsledkem přiblížení se k této hranici.

Režisér Lupa uhrančivě rozehrává všechny roviny bernhardovské látky a využívá k tomu všech možností divadelního jazyka včetně světel, která několikrát během představení osvítí i diváky. Je také autorem velkolepé scény, krychlové otáčivé konstrukce, jejíž čtyři boky tvoří čtyři prostředí. Pátým je velké projekční plátno.

Filmové pasáže ulehčují střihy v čase i v prostředích, ale také přinášejí detaily, které by na jevišti zanikly. Třeba zvuk lžíce narážející na zuby ve scéně, kdy truchlící po pohřbu zašli do hospody na guláš, nad kterým zdrcený partner zemřelé líčí oblékání Joany do rakve.

Divadlo

Thomas Bernhard: Mýcení

(V rámci Mezinárodního festivalu Divadlo)

Adaptace, scéna, světla a režie: Krystian Lupa

Hraje: Teatr Polski ve Vratislavi

7. září, Nové divadlo, Plzeň

Avšak i hrané pasáže dávají iluzi blízkosti. Herci používají mikroporty, a tak je slyšet také jejich dech a šepot. Díky tomu mohou vystupovat civilně až dokumentárně, a navíc zůstává dost prostoru pro gradaci výbušných scén. Na ty dochází především v závěru inscenace.

Večerní sedánek někdejších bohémských přátel má být také večeří, ale jídlo se stále odsouvá. Hostitelka totiž chce přátelům představit "fenomenálního" herce z Národního divadla, který ten večer hraje v Ibsenově Divoké kachně. Dorazí až ve chvíli, kdy je společnost už notně unavena, candát se podává ve čtvrt na dvě v noci.

Nejkomičtější situace přijde, když herec "z Národního" vede nad jídlem bezelstně sebestředný monolog o náročnosti své role. V unavené společnosti se na okamžik a spíš nedopatřením vzedme někdejší bohémský duch a cizího herce, kterého skutečně hraje člen varšavského Národního divadla, urazí. Ten se rozkřičí. Muž, kterým hlavní hrdina opovrhuje, najednou všem vmete do tváře slova, jež si Thomas dosud mumlal pro sebe schovaný v ušáku.

Režisér Krystian Lupa v Plzni předvedl, že je v současnosti zřejmě nejlepším interpretem Thomase Bernharda.

Související