Už přes sto let si euroamerická část světa může dopřávat nejrůznější formy psychoterapie čili léčby duše slovem. Miliony lidí se denně účastní individuálních nebo skupinových sezení. Co se ale pomocí těchto ustálených a certifikovaných procesů opravdu stává z otců a matek, z dcer a synů, ze zaměstnanců, z voličů? Jsou jejich duše léčeny, nebo se třeba jen učí některé projevy potlačovat a dostatečně se "normalizovat", aby zapadly do společnosti?

Se zaběhanými psychoterapeutickými vzorci ve svém česky právě vydaném knižním rozhovoru polemizují invenční jungiánský psycholog James Hillman a − coby nadstandardně poučený laik − redaktor amerického magazínu LA Weekly Michael Ventura.

Kniha je přesně taková jako její název, který zní: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Provokuje. V Americe vyšla už v roce 1992, ale její nynější české vydání do tuzemského prostředí přináší určitý stimul psychoterapeutické revolty a anarchie. Z posvátné krávy sebepoznávání a sebepřijetí poměrně razantně stahuje kůži a ukazuje, jsou-li její svaly a kosti skutečné, nebo jde-li o voskovou figurínu, jednu z atrakcí všeobecného zábavního parku.

Aniž by oba protagonisté rozhovoru chtěli psychoterapii popřít nebo anulovat její dobré úmysly a nezřídka prospěšnost, rozhodli se jí vyčíst přinejmenším dva zásadní nedostatky. Předně nesouhlasí s tím, že mnoho psychoterapeutů ze svého obzoru vynechává zhoršující se svět.

Svět je pro duši čím dál toxičtější a psychoterapie si už nevystačí jen s tím, aby se lidí ptala na jejich dětství a další rodinné konstelace. Ne že by vůbec nešlo o naše "vnitřní dítě", ale těžko tichým a chápavým hlasem vést introvertní rozhovory o své duši a pak být vypuštěn do toho všeho jedovatého, co nás obklopuje.

Bohužel si dnes nevystačíme ani s rozšířením na bio-psycho-sociální model, tedy to, že nás ovlivňuje genetika, výchova i naše sociální vazby. Jak v knize říká psycholog Hillman: jsme chyceni ve dvojí vazbě. Na jedné straně pokrok, hodnota, na kterou jsme si rádi zvykli, na druhou stranu ale víme, že záležitosti našich životů jsou nám i našemu okolí čím dál škodlivější. A my téměř nemáme představu, co by se s tím dalo dělat.

Možná je to dokonce tak, že čím víc jsme vnitřně psychoterapeutizováni, tím méně zdravého vzteku nám zbývá na to, abychom změnili situaci tam venku.

Kniha

James Hillman a Michael Ventura
Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší
2016, Nakladatelství Malvern, přeložil Jindřich Veselý, 232 stran, 297 korun

Tady Hillman přitvrzuje a uvádí další výtku: psychoterapie se nemá snažit měnit v nás to, co je neměnné, na čem stojí základy našeho života. Takové věci v nás podle Hillmana dokonce patří k těm nejdůležitějším, i když někdy třeba dělají víc škody než užitku. Představu o věčně se rozvíjející osobě, o nekonečném osobním růstu, Hillman označuje za iluzi a pouhou fantazii.

A pak to naočkovávané zvnitřňování emocí. Jako když se řekne: zármutek při pohledu na bezdomovce je ve skutečnosti zármutkem nad sebou samým. Co s tím? Jít domů a přemýšlet o tom. Jenže tak se bezdomovci rozhodně nijak nepomůže.

Svým způsobem je to společensky podvratná kniha. Forma dialogu zlehčuje obtížná témata a pomáhá se vyznat v psychoterapeutickém pojmosloví. Uprostřed všech těch příruček osobního růstu a koučinku působí kniha Hillmana a Ventury trochu jako spis od anarchisty Bakunina.

Související