Vybírat mezi problémy českého školství ten největší je problém sám o sobě. Vzdělávací systém je robustní a komplexní, nikde nekončí a nikde nezačíná. Promítá se do všech ostatních společenských oblastí, ovlivňuje nejen současnost, ale i budoucnost, na desítky let dopředu.

Usuzuji proto, že možná vůbec největším problémem vzdělávání v současné době je ten velmi omezený, fragmentarizovaný přístup. Vezměte si pouze toto: proč se pořád ještě české ministerstvo, které má řídit vzdělávání, nazývá ministerstvem školství? Copak se vzdělávání v roce 2016 odehrává pouze ve školách. Nesmysl. V Evropě se tato ministerstva běžně nazývají ministerstvy vzdělávání. Významně to rozšiřuje pohled na to, před jakými problémy stojíme. Na ministerstvu školství jsou totiž zvyklí zabývat se pouze tím, co se děje ve školách a více méně jen v těch veřejných. Spektrum problémů, které se tam s vážnou tváří řeší, spadá do spektra servisně organizačních potíží všedního dne českých škol, pro něž je třeba najít řešení. S drobnou nadsázkou lze konstatovat, že jde o jakousi technickou správu, kde horizontem úvah je školní rok, volební období a v nejlepším případě vize na několik let dopředu, kterou bychom ani neměli, nebýt požadavku EU.