Tuzemský vzdělávací systém poměřován efektností, tedy výsledky, si nevede špatně. V řadě ohledů, jako jsou například mezinárodní testování, průměr našich školáků dosahuje přinejmenším dobrého průměru v rámci zemí OECD. V míře dokončování středoškolského studia nebo v míře nezaměstnanosti čerstvých absolventů si dokonce vedeme výjimečně dobře. Přesto lze najít tři, dle mého soudu největší problémy českého školství.
Ať měříme jakkoliv, veřejné výdaje na školství jsou dlouhodobě velmi nízké. Do velké míry za to může škudlení na platech učitelů, které představují hlavní výdajovou položku každého školského rozpočtu. V relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům jsou platy českých učitelů dlouhodobě z nejnižších v rámci téměř tří desítek zemí EU. Nenechme se zmást občasným voláním sláva, když se zrovna ministru či ministryni školství nečekaně podaří z ministra financí vymáčknout nějakou miliardu na platy učitelů navíc. Navýšení učitelských platů v posledních letech sotva drží krok s růstem mezd ve zbytku ekonomiky.
Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:
- Mobilní aplikaci HN
- Web bez reklam
- Odemykání obsahu pro přátele
- On-line archiv od roku 1995
- a mnoho dalšího...
Týden v komentářích HN
Máte zájem o informace v širších souvislostech?
Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.
Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů za účelem příjmu newsletteru. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.
Přihlásit se k odběru