Poprvé jsem se v křesle nabitého městského divadla v Chelmsfordu v hrabství Essex začal ošívat v okamžiku, kdy místní labouristický předák a moderátor volebního mítinku Jeremyho Corbyna nazval všechny přítomné "comrades", tedy soudruhy… Spolu s loňským rokem to bylo čtvrté setkání bělovlasého levičáka s příznivci, které jsem na vlastní kůži zažil. Atmosféra byla všude soudružská, což nemá být pejorativní označení, nýbrž pokus o popsání lidové blízkosti mezi publikem a 67letým vrcholovým politikem, která je na britské poměry zcela mimořádná.

Jeremy Corbyn se obejde bez fanfár, dramatického hudebního doprovodu, záře reflektorů i afektovaných moderátorů. Prostě se najednou odněkud zjeví a sedne si ke stolu. Dlouholetý poslanec Dolní sněmovny za londýnskou čtvrť Islington, kde moje děti chodí do České školy bez hranic, je v současné době předsedou de facto dvou Labour Party. Na úrovni členské základny je jeho pozice neotřesitelná a obliba hlavně mezi mladými lidmi zcela mimořádná. Od okamžiku, kdy labouristé vedení Edem Milibandem dostali loni v květnu na frak v parlamentních volbách, stoupl počet členů obsahově skomírající strany ze 190 000 na více než půl milionu. I proto nemá autor těchto řádek pochyb o tom, že Corbyn po 12 měsících od svého senzačního zvolení málo známého vyzyvatele Owena Smithe porazí.