Stánková revoluce v evidenci tržeb

První, co by měl majitel stánku co nejdřív udělat, je zajít si na finanční úřad a požádat o závazné rozhodnutí, zda jeho prodej podléhá elektronické evidenci tržeb. Kvůli tomu, čemu ministerstvo financí říká zpřesnění metodiky a všichni ostatní výjimky, se původní harmonogram totálně znepřehlednil. Takže třeba prodej zeleniny a ovoce na farmářských trzích nově nespadá do kategorie maloobchod, jak původně měl. Stejně tak prodej piva, párku či trdelníku u stánku, který nemá zázemí (myšleno zřejmě toalety, židličky a stoly), není pohostinstvím, a tudíž nemusí mít pokladnu hned v prosinci.

O elektronické evidenci si můžeme myslet cokoliv. Buď že narovnává tržní prostředí, jak říkají ti, kteří daně poctivě platí a konkurence z řad neplatičů daní je štve. Nebo že zlikviduje drobné živnostníky, kteří cenami nebudou moci konkurovat velkým firmám, které jsou schopny nakupovat ve velkém, a tudíž levněji. Co by však EET mohla doopravdy ukázat, je, jaké jsou průměrné tržby − nejen v kamenných prodejnách a restauracích, ale třeba právě u stánkového prodeje, který se s velkou pravděpodobností, co se daňových odvodů týká, pohybuje daleko víc v šedé než té oficiální ekonomice. Teprve poté by ministerstvo financí získalo skutečná čísla, jak je to s daňovými úniky na dani z přidané hodnoty u těch nejmenších − aniž by vytahovalo z kapsy čísla tu v jednotkách, jindy v desítkách miliard korun. Tomu měl napomoci i fixní harmonogram, jak jej původně navrhlo ministerstvo financí.