Michael Kaiser má jasno, jak to s kulturou bude v roce 2035. Lokální symfonické orchestry či menší divadla až na výjimky zaniknou. Největší instituce přežijí, ale vstupné zvýší natolik, že si ho budou moci dovolit jen bohatí. Ostatní začnou kulturu sledovat on-line. A to, co uvidí, bude čím dál víc tvarované vkusem mecenášů, na nichž se kulturní organizace stanou závislými.

"Technologie změnila i jiná odvětví, změní také kulturu," tvrdí v rozhovoru pro HN Kaiser, kterému v roce 2035 bude dvaaosmdesát roků. Zatím tento bývalý prezident washingtonského Kennedyho centra či ředitel Královské opery v Londýně své proroctví jen přiváží nastínit do Prahy. V sobotu vystoupí coby hlavní řečník Cultural Leadership Summitu v pražském Rudolfinu.

Kaiser argumentuje třeba přenosy z newyorské Metropolitní opery. Ty jsou populární také v Česku, kde brzy začne desátá sezona. Z New Yorku zhruba do 35 českých kin se opět budou vysílat inscenace s nejkvalitnějším obsazením a rozpočty, jaké si tuzemské instituce nemohou dovolit.

Například loňských 11 přenosů v českých biografech vidělo přes 35 tisíc lidí. Není to naopak skvělý výsledek? "Je, ale zároveň to mění způsob, jakým platíme za kulturu. Ty přenosy měly k opeře přitáhnout nové publikum. Zatímco před deseti lety ale Metropolitní opera ve svém sídle prodala takřka každou vstupenku, dnes má neobsazenou třetinu míst," namítá Kaiser.

Podle něj operní přenosy zvedají laťku příliš vysoko. Lidé si zvyknou a pak stejně kvalitní inscenace vyžadují od svých domácích institucí, což je vzhledem k rozpočtu třeba pražského Národního divadla nereálné. Navíc se učí operu sledovat v pohodlí kina či před monitorem a méně často pak chodí na živá představení.

"Aby nepřicházely o diváky, místním organizacím nezbude než své inscenace nabízet také na internetu. Ale budou mít přenosy z pražského Národního divadla tolik předplatitelů, kolik celosvětově získá Metropolitní opera, které se díky tomu investice vyplatí?" ptá se Kaiser.

Naráží tím na širší problém, který podle něj pro kulturu představuje technologický vývoj. "Všechno se přesouvá na internet, kde si ale vzájemně nekonkurují už jen kulturní instituce z jednoho města, nýbrž z celého světa. A uspět jich může jen několik," tvrdí Kaiser.

Opravdu je to tak jednoznačné? Copak se dnes třeba mnohem víc nechodí na koncerty, zatímco desky si lidé skoro přestali kupovat? "Myslím, že mladí lidé si zvykli hledat zábavu na internetu a tenhle trend už nic nezvrátí," domnívá se Kaiser.

S Kaiserem lze každopádně souhlasit, že uspějí jen ti, kdo seženou peníze. Zatímco v Americe funguje soukromé mecenášství, v Česku se teprve rozvíjí. Většina institucí, od orchestrů přes divadla až po festivaly, by zatím nemohla existovat bez státních a městských grantů. Jenže žadatelů o granty obecně spíš přibývá, kdežto v rozpočtech na kulturu se škrtá.

"Nizozemsko, Španělsko, Francie, Velká Británie," vyjmenovává Kaiser státy, které dnes kulturu dotují nižšími částkami než dříve. "Dlouhodobě bude státních peněz na kulturu ubývat," dodává.

To povede k těžkým rozhodnutím, která už teď v menší míře musí dělat také grantové komise na pražském magistrátu a ministerstvu kultury. Dát všem žadatelům skromnou částku, se kterou ale nikdo nic pořádného nevyprodukuje, nebo podpořit třeba deset největších a ostatní nechat zaniknout? "To je nesmírně těžké," říká Kaiser, podle něhož se kulturní instituce musí vyhnout tomu, aby se staly předmětem tohoto rozhodování. A k tomu prý vede jediná cesta: vychovat si soukromé mecenáše a přestat být závislý na státní podpoře.

Na pozvání bývalého žáka

◼ Michael Kaiser bude hlavním řečníkem Cultural Leadership Summitu, který se uskuteční od soboty do úterý v pražském Rudolfinu.

◼ K dalším hostům patří ředitel České televize Petr Dvořák, zakladatel Centra současného umění Dox Leoš Válka, ředitel České filharmonie David Mareček, šéf Divadla Archa Ondřej Hrab, ekonom Tomáš Sedláček nebo umělecký ředitel Jatek 78 Rosťa Novák.

◼ Konferenci pořádá Akademie klasické hudby podporovaná investiční společností KKCG Karla Komárka. Ta sponzoruje též festival Dvořákova Praha. Jeho uměleckým ředitelem je Marek Vrabec, někdejší šéf Strun podzimu a bývalý žák Michaela Kaisera.

◼ Roční stáž Kennedyho centra kromě Marka Vrabce absolvovali Martin Cikánek, tedy distributor přímých přenosů do tuzemských kin a vedoucí uměleckého plánování orchestru PKF – Prague Philharmonia, či Martin Pechanec, za éry Václava Havla někdejší zaměstnanec Správy Pražského hradu a jeden z "otců" festivalu Struny podzimu. Letní stáže Kennedyho centra se pro změnu zúčastnila Eva Kesslová, výkonná ředitelka Orchestru Berg, či Pavlína Svatoňová z pražského Divadla Archa.

Což se snadno řekne v Americe, kde státní podpora na kulturu existuje v naprosto omezené míře a mecenášství tu funguje desítky let. Ale v Česku, které má kvůli nacistické a komunistické minulosti půlstoletí zpoždění? "Copak jste si první Národní divadlo v Praze nepostavili ze soukromých darů, které se vybraly od běžných občanů? Přesnější by bylo říct, že mecenášská tradice u vás nebyla dál rozvíjena," tvrdí Kaiser.

Hned také odmítá argument, že naučit střední vrstvy společnosti sponzorovat kulturu bude trvat několik generací.

"Když jsem roku 1998 přišel do Anglie a stal jsem se výkonným ředitelem Královské opery v Londýně, ta instituce byla na pokraji bankrotu a mecenášství nemělo v Anglii o nic delší tradici než u vás. Přesto jsme za 18 měsíců vybrali 100 milionů amerických dolarů," líčí Kaiser největší fundraisingový úspěch svého života. Byť uznává, že co se s šikovným marketingem jednou podařilo Královské opeře v Londýně, už by těžko zopakovaly desítky menších organizací ve zbytku země.

"O největší instituce se nebojím. Ani o malé kulturní spolky, které jsou pružné, ekonomicky zodpovědné a mají tak dobré nápady, že na ně peníze vždy seženou," tvrdí Kaiser.

Největší nebezpečí podle něj čeká na ty, kdo jsou uprostřed: na velká divadla, která musí platit desítky herců, zázemí a nájmy, ale nepatří k naprosté špičce. Nebo na regionální symfonické orchestry, jež nesou srovnatelné náklady jako národní filharmonie, ale nehrají na tak vysoké úrovni a slouží lokálnímu publiku.

"Tyto instituce už leckde bojují o přežití a od finanční krize mnohé prohrály," říká Kaiser a jako příklad z USA uvádí pár let starý bankrot Philadelphia Symphony nebo stávky filharmoniků, kteří nedostali zaplaceno v Atlantě, Detroitu či Minnesotě.

Michael Kaiser se zatím nechystá nějakého takového orchestru ujmout. Teď se specializuje na školení takzvaných arts manažerů. Jeho někdejšími výcvikovými programy ve washingtonském Kennedyho centru prošla také spousta Čechů.

Byl mezi nimi Martin Cikánek, který v Česku distribuuje právě přenosy z Metropolitní opery. Eva Kesslová, která s minimem prostředků vede průbojný Orchestr Berg, zaměřený na moderní a soudobou hudbu. Nebo Marek Vrabec, jenž pro svůj festival Struny podzimu začal jako první v Česku pořádat donátorské galavečery.

"Měli jsme z Česka víc studentů než z kterékoliv země mimo USA," pochvaluje si Kaiser, jenž dnes obdobné školicí programy vede coby šéf amerického DeVos Institutu. Několik let se spekuluje o tom, že by si mohl otevřít pobočku právě v Praze. "Udělali bychom to rádi, ale zatím je to ve fázi úvah," říká Kaiser.

Do české metropole teď přilétá na jediný den, sobotu, kdy o tomto všem bude přednášet v Rudolfinu. "Chci se podělit o své obavy. A protože ze všeho nejméně rád vidím zanikat kulturní instituce, rád bych přispěl k tomu, aby se jich také v Česku co nejvíc postavilo na vlastní nohy," dodává.