Také Rusové mají svůj Srpen. Nepřipomínají si vpád cizích vojsk, nýbrž komunistický puč z roku 1991 a jeho živelné potlačení. Dramatické události s sebou přinesly vzestup Borise Jelcina a "na ničem se nezakládající naději". Mladí, kteří se jimi nechali uchvátit, si mohou říkat Děti srpna.

Sergej Lebeděv, kterému bylo v době puče deset let, v románu Děti srpna netvoří generační výpověď, a pokud, tak mimoděk. Srpnová generace si stejně jako hrdina Lebeděvovy knihy záhy uvědomila, že do mnohoznačné přítomnosti, která se před ní pootevřela, může vstoupit jedině prostřednictvím poznané minulosti: své země, své rodiny, sama sebe. Právě v tom je ta potíž, "víra v mlčení" se v zemi sovětů rozšířila jako mor, jsou jí nakaženi i ti, kteří si připadají imunní.

Divoká devadesátá léta, jak jsme je zažívali v Česku, jsou nudnou epizodou v porovnání s ohňostrojem vášní, který vybuchl v Rusku. V těchto pohyblivých píscích se hrdina Lebeděvovy knihy nejprve poohlídne po tajemstvích své rodiny. Zdánlivý monolit jeho babičky, pracovnice stranického nakladatelství politické literatury, se rozpadne, jakmile vnuk najde její deník. A když ho pak podstrčí otci.

Už tato odhalení nabízejí námět k několika paralelním thrillerům. Autor dá čtenáři krvavého napětí čuchnout, ale záhy mu sousto sebere a podstrčí mu misku plnou teskných úvah. Dumky se s akčními sekvencemi střídají i nadále, nikoliv postsovětská, ale "podsovětská" společnost je obojím přehlcena. A hrdina románu nalezne své poslání nebo alespoň profesi: stane se lovcem minulosti.

Nechává se najímat těmi, kteří potřebují znát nějakou variantu skutečnosti. Lovec cestuje po té obrovské zemi, která se rozpadá, mluví s mlčícími a stopy víc než v archivech nachází v tajze a v pouštích.

K nejsilnějším pasážím románu, který skvěle přeložil Libor Dvořák, patří výprava na daleký sever do oblasti gulagů. Kdysi sem vedla železnice a dřely tu tisíce muklů. Dnes by tu měly být jen rezivějící ostnaté dráty. Pátrači však naleznou jeden tábor stále funkční. Bývalý dozorce (nebo snad vězeň?) řečený Psí car zde za tiché podpory vesničanů shromáždil problematické jedince z širého okolí a v poslušnosti je drží smečkou psů zkřížených s vlky. O život tady jde úplně všem.

Kniha

Sergej Lebeděv
Děti srpna
2016, Nakladatelství Pistorius a Olšanská, přeložil Libor Dvořák, 280 stran, 289 korun

Lebeděv na několika desítkách stran vystaví doslova hororové schéma, aby ho vzápětí zpochybnil a utlumil. Škoda? Pokud čtenář přistoupí na autorovu hru a nechá se mlít vším, co na něj nachystal, má možnost rozporuplnost Ruska nejen pochopit, ale také zažít. Vždy přichází něco nového, nečekaného a samozřejmě krajně zoufalého.

Skutečnost se nedá složit z jejích odlesků, stejně jako nelze složit těla mrtvých z čečenské války. Ve vojenském mrazicím vagonu se povalují kusy těl, nohy, hlavy a nikdo už nedokáže toto děsivé puzzle správně poskládat. Jisté je snad jen to, že jednotlivé dílky do sebe nikdy nezapadnou.

Lebeděv zavádí svého čtenáře do komplikovaného labyrintu. Člověk v něm ztracený nenajde v knize správný směr, natož pak cíl. Dokáže jediné: uvědomit si, že se v bludišti vůbec nachází. V současném Rusku to není málo. Lebeděv píše: "Já si myslel, že jsme jen děti slepých, ale my jsme slepé děti slepých."

Související