Zastávat spíš defenzivní styl jízdy, pečlivě vybírat trasu a přemýšlet dopředu bude muset řidič uvažující o provozování plug‑in hybridního automobilu. Vozy kombinující spalovací a elektrický motor s možností dobíjení ze zásuvky mohou být velmi úsporné, ale také se vůbec nemusí vyplatit. Záleží jen na tom, jak je budete používat.

Základem pro provozování plug‑in hybridu je alespoň minimální elektrická výbava. Takové auto sice může jezdit i pouze na benzin, aby ale jeho nákup dával smysl, měl by uživatel mít doma garáž se zásuvkou, nebo lépe s takzvaným „wall boxem“. Jde o rychlou domácí dobíjecí stanici, kterou ke svým vozům nabízejí někteří výrobci. Plug‑in hybridy mají dojezd v průměru kolem 30 kilometrů na jedno nabití, nejlepší z nich se mohou chlubit i 50 kilometry. Kdo tedy hodlá například používat takové auto k dennímu dojíždění za prací, měl by se do této vzdálenosti vejít. Ideální je ovšem mít k dispozici zásuvku i v zaměstnání.

Správný plug‑in hybrid by měl umožňovat volbu jízdních režimů, které prodlouží jeho dojezd, pomohou s dobíjením baterií také během cestování a usnadní řidiči používání vozu.

Jízdní módy jsou většinou následující: čistě elektrický čili auto jede pouze na elektřinu s výjimkou krizové situace, kdy řidič prudce sešlápne plynový pedál a do práce tím zapojí i spalovací motor. Hybridní režim nastaví chování vozu jako u běžného hybridu, který kombinuje používání obou pohonů podle potřeby a částečně pomáhá i s dobíjením baterií, například při brzdění nebo jízdě bez aktivace plynového pedálu. Mód obvykle zvaný charge znamená, že spalovací motor poběží vždy. Kromě pohonu poslouží i k dobíjení baterií. Takovým způsobem lze za delší čas dobít články i na 80 procent jejich kapacity. Další dobíjení by pak už nebylo efektivní.

Na řidiči je, aby se s těmito jízdními režimy naučil pracovat a pochopil, kdy je který z nich pro auto nejvýhodnější. Například jet čistě na elektřinu je bezesporu ideální v městském provozu, kdy se rychlost pohybuje mezi 30 a 55 km/h, výjimečně stoupne na 70. Se zvyšující se rychlostí ale zároveň stoupá rychlost vybíjení baterií a totéž platí i pro prudší akceleraci. Tím se dojezd na elektřinu výrazně zkracuje. Mimo město na okresních silnicích je proto vhodné používat hlavně hybridní režim, který bude sám rozhodovat o využití motorů. Řidič může jeho chování ovlivňovat třeba silou sešlápnutí plynového pedálu. Hrozí ale, že se stane brzdou provozu, protože řada hybridů je na zacházení s pedálem velmi citlivá.

Režim charge je pak ideálem na dálnici. I když se dobrý plug‑in hybrid může na elektřinu pohybovat i rychlostí 130 km/h, jeho efektivita je v tu chvíli slabá. Elektromotor se musí hodně snažit, aby auto udržel ve vysoké rychlosti, a saje energii z baterií velmi rychle. Dojezd se v tu chvíli výrazně zkracuje. Hybridní režim by proto nejčastěji sahal po zapojení spalovacího motoru, záchranou je právě charge. Běžící spalovací motor žene auto kupředu a zároveň postupně dobíjí baterie. Ty pak budou připravené poskytnout energii elektromotoru ve chvíli, kdy auto z dálnice sjede a pojede pomaleji.

Není potřeba zdůrazňovat, že spotřebu energie i paliva ovlivní také plynulost jízdy. Pokud se ale bude řidič snažit, může se dostat i k oficiálním tabulkovým hodnotám (plug‑in hybridy vykazují mezi 1,5 a 3 litry benzinu na 100 km), které jinak vypadají nereálně.