Životopisné filmy se obvykle zabývají osobnostmi, které uspěly. I když často vzešly z nuzných poměrů, rvaly se s realitou a zemřely v bídě a nepochopení.

S titulní hrdinkou nové filmové biografie Božská Florence je to ovšem jinak. Florence Foster Jenkinsová se narodila v roce 1868 bohatá a o sedmdesát šest let později zemřela ještě bohatší. Ale odešla ze světa jako "nejhorší operní zpěvačka na Zemi", aniž si zřejmě plně uvědomila paradox svého úspěchu.

Osud Jenkinsové inspiroval několik divadelních her a v roce 2015 i celovečerní film Marguerite, jehož děj byl ovšem přenesen do francouzského prostředí. Zatímco náročný titulní part úspěšně zvládla Catherine Frotová, Božská Florence se opírá o fenomenální výkon Meryl Streepové. Spory se mohou vést o to, zda sedmašedesátiletá americká hvězda svou francouzskou kolegyni "přezpívala", pokud jde ovšem o herecký výkon, získává Božská Florence navrch.

Režisér Božské Florence Stephen Frears má s životopisy zajímavých žen zkušenosti. Jeho zatím nejoceňovanějším dílem je drama Královna s Helen Mirrenovou v roli britské panovnice.

Frears v roce 2013 natočil i skutečný příběh zestárlé matky hledající ztraceného syna Philomena, v němž excelovala Judi Denchová. Ta si v roce 2005 zahrála také v jeho tragikomedii Show začíná, která se rovněž inspirovala reálnou postavu − výstřední šéfkou londýnského divadla Laurou Hendersonovou.

Božská Florence ovšem ukazuje možnosti i omezení Frearsova přístupu. Obdivovatelům Streepové film nabízí úžasnou zábavu. Nejen díky filmové verzi muzikálu Mamma Mia! z roku 2008 vědí, že "jejich" hvězda umí zpívat − a zvládnout s přehledem falešný part mohou, jak známo, jen skutečně zkušení pěvci. Pro ty, kdo Streepovou "nemusí", může být ovšem Frearsův film jen dráždivou zbytečností.

Scénář Nicholase Martina je nicméně přesvědčivým základem této one-woman show. Hrdince nabízí dvě podpůrné mužské postavy − milujícího životního partnera St. Claira, v nečekaně vnitřně bohatém podání Hugha Granta, a klavíristu Cosmého McMoona, kterého s citem a humorem hraje Simon Helberg, známý z televizního seriálu Teorie velkého třesku. V roli talentovaného hudebníka, který počáteční úděs přetaví v obdiv ke své zaměstnavatelce, využil americký komik vlastní klavírní umění.

Také Grant, jenž coby zkrachovalý britský herec recituje usínající Florence Shakespeara, je "vážně" dobrý.

Trik snímku Božská Florence je tak v umění pohybovat se na hraně: vysoce profesionální tým, k němuž patří i hudební skladatel Alexandre Desplat, dává své talenty do služeb "nemožné" hrdinky a pracuje s paradoxy. Newyorská hudební mecenáška se jen díky svým penězům utvrzuje v tom, že může zpívat. Okolí jí laskavě lže a ona netuší, že potlesk posluchačů na soukromých akcích je dobře zaplacený.

Na sklonku života se ovšem nadšená amatérka rozhodne vystoupit veřejně − a protože její cíle nikdy nebyly malé, pronajme si newyorský hudební svatostánek Carnegie Hall.

Film

Božská Florence
Režie: Stephen Frears
Distribuce v ČR: Bioscop, premiéra: 25. srpna

Film Božská Florence je vybudován na napětí mezi objektivní realitou a zlatou bublinou, v níž hrdinka žije − a do které jen zpovzdálí zasahuje válečná realita roku 1944. Potenciální nesympatičnost postavy smazává jak výkon Streepové, tak tajemství samotné Florence, skryté za nabubřelými kostýmy a operními gesty. Její ženský i profesionální osud je jímavou tragédií započatou v raném mládí − a to, co těžce nemocnou dámu drží při životě, je právě nezpochybnitelná, vášnivá láska k hudbě.

Ve filmu pak nejde o to, jak dobře Jenkinsová zpívá, ale o to, že si s ultimativním nasazením plní velký sen. Božská Florence tak za fasádou elegantní dobové komedie skrývá mírně "asociální" poselství: měřítky správnosti a autenticity každého z nás není naše okolí, společnost a její "hudební sluch", ale pouze my sami.

Související