Ten příběh je tak trochu ve stylu pohádky o kohoutkovi a slepičce. Tím, kdo v románu čínského spisovatele Čen-jün Lioua Manžela jsem nezabila putuje od čerta k ďáblu a hledá pomoc, je vesničanka Lotos. Slepička nakonec svému kohoutkovi pomohla a vodu si vyprosila. Lotos hledá spravedlnost na úřadech, potkává ale jen korupci a neochotu. Postupně se dostane až do Pekingu na všečínský sjezd, ale ani tady nepochopení nekončí. Všechno začíná nanovo a z Lotos se stává notorická kverulantka. Už jí nejde jen o původní jádro sporu, ale také o to, vyřídit si účty s byrokraty.

Co že to stálo na počátku jejího dvacetiletého putování? Politika jednoho dítěte. Když Lotos čekala druhého potomka, domluvila se s manželem na fingovaném rozvodu: ona si nechá novorozence, on první dítě a po čase se zase vezmou. Obejdou tak stranické nařízení.

Všechno ale dopadne jinak a exmanžel ústní dohodu popře. Spravedlnost podle Lotos vypadá následovně: rozvod bude uznán za neplatný, manželé se znovu vezmou, načež se ona rozvede doopravdy. Vytrestá tím chotě. Jak se dá očekávat, svou nekončící road movie po úřadech ale nejvíc potrápí samu sebe.

Kniha ve svižném překladu Zuzany Li začíná několikastránkovým výčtem postav. Tohoto množství se čtenář nemusí obávat, neboť Lotos většinu lidí v románu potká jen jednou, a jak putuje dál, ostatní nechává minulosti. Příběh se tak zároveň stává bohatým a přehledným. K pochopení některých vtípků poslouží zasvěcený doslov překladatelky, ale například narážky skryté ve jménech postav český čtenář sice pochopí, už se jim však nezasměje. Takto hlubokou kulturní bariéru smích nepřekoná.

Román Manžela jsem nezabila rozkrývá nejen frustrace soudobé Číny, ale také zátěž dávné i nedávné minulosti. Repetitivní způsob vyprávění občas zabrzdí slibně rozběhlý příběh, na druhou stranu zabrání pádu knihy za hranu komunální agitky.

Kniha

Liou Čen-jün
Manžela jsem nezabila
2016, Nakladatelství Odeon, přeložila Zuzana Li, 336 stran, 299 korun

Čen-jün Liou vede své postavy zkušenou rukou, průběžně dávkuje absurdity a zjevně ví, co si může dovolit. Právě v tom tkví nejtragičtější podtón příběhu o uražené vesničance.

Kniha důsledně respektuje politiku mírného pokroku v mezích zákona, kritizuje líné úředníky a úplatné soudce, poukazuje na naivní víru lidu, že se všechno vyřeší nahoře v Pekingu, ale vysmát se systému jedné strany si Lotos ani autor nedovolí. Protestovat před úřadem s cedulí, že se stala křivda, to ještě ano. Ovšem zamyslet se nad oprávněností moci, kterou ten úřad vykonává, to už raději ne.

Čen-jün Liou se vzdal možnosti napsat široce koncipovaný společenský příběh, zůstal u pouhého románu-anekdoty. Není to málo, ale mohlo by toho být víc.

Související