V pozici utopeného tříletého syrského chlapce, jehož fotka dojala svět, se v lednu na pláži nechal vyfotografovat známý současný čínský umělec Aj Wej-wej. Lidé se nemohli dohodnout, jestli jde od Aje o silné poselství, či zda už to není přes čáru. Nestačil snad reálný snímek? Potřebujeme duplikát s obézním čínským chlapíkem v hlavní roli? Neveze se nakonec Aj Wej-wej na smutné popularitě?

Černobílý snímek se fotil pro indický veletrh umění. Aj Wej-wej ovšem dokazuje, že v reakci na uprchlickou krizi není pozér. Když v Dánsku prošel zákon dovolující migrantům zabavovat cennosti, na protest předčasně zavřel svoji výstavu v Kodani. A v ateliéru na řeckém ostrově Lesbos spolu se studenty z Číny a Německa začal tvořit projekty, jimiž chce burcovat svědomí.

Příkladem může být instalace tisíců plovacích vest, posbíraných na Lesbu, kterými nechal obalit sloupy berlínského Konzerthausu. Do tábora v Idomeni na řecko-makedonské hranici dovlekl blyštivě bílé koncertní křídlo a v lijáku pomáhal držet plastovou fólii nad hlavou uprchlice, klavíristky Nour Alkhzamové, která už dlouhé roky neměla šanci položit prsty na klaviaturu.

Současná Ajova výstava ve vídeňském pavilonu 21er Haus, v parku a v prostorách Horního Belvederu, mimochodem první jeho velká sólová výstava v Rakousku, se jmenuje Translocation − Transformation, tedy Přemístění − proměna.

Vychází z jednoduché premisy: ať jste odněkud vykázáni, před něčím prcháte nebo dobrovolně hledáte nový domov, musíte se přizpůsobit.

Měníte se tedy i zevnitř, jste jiní než dřív. A totéž se podle Aje děje také s věcmi, když změní místo.

Do Vídně, poprvé mimo Čínu, čínský výtvarník přivezl chrám předků bohaté rodiny Wangových, obchodníků s čajem z jihozápadu Číny. Stavba z doby dynastie Ming sestává z 1300 komponentů. Za Maovy "kulturní revoluce" byli Wangové z rodinného majetku vyhnáni a chrám chátral, dokud ho Aj Wej-wej nevykoupil od investora a nedal mu nové poslání v podobě umělecké instalace.

S čajem je spojená i další Ajova monumentální věc, instalace, do které soustředil dvě a půl tuny střepů ze starých čínských čajových konvic. Už dlouho ho nenechává klidným, že mizí předměty, které provázely každodenní život obyčejných Číňanů po staletí. 

V Berlíně například Aj předloni zaplnil obrovskou plochu vstupního sálu galerie Martin-Gropius-Bau stovkami malých stoliček, na kterých byly patrné stopy dlouholetého používání.

Na barokní vodní nádrži na jižní straně Belvederu pluje přes dvě stě ostrůvků sestavených z více než tisíce plovacích vest. Vznášejí se tam jako květy lotosů, sestavené do podoby kaligrafického písmene F.

Výstava

Ai Weiwei: Translocation - Transformation

21er Haus, Vídeň

otevřeno do 20. listopadu

Materiál pro plovoucí květy, které jsou symbolem čistoty a dlouhého života, sesbíral Aj Wej-wej také na Lesbu. "Všechno je umění. Všechno je politika," opakuje výtvarník jako vlastní krédo.

Kolem nádrže v areálu Belvederu stojí také jeho monumentální hlavy zvěrokruhu. Jejich variantu vystavil letos na jaře před Veletržním palácem v Praze.

Jak známo, hlavy zvířat z čínského zvěrokruhu mají připomínat dvanáct pozlacených hlav z roku 1749 na vodních hodinách v letním paláci císaře Čchien-lunga, které v roce 1860 zničila anglicko-francouzská vojenská expedice.

Některé se později vrátily na místo, pět jich dosud chybí. Aj je "vystřihl" všechny, jako lehce ironickou protiváhu protestů, které spustila čínská vláda, když se dvě hlavy objevily v Paříži v aukci z pozůstalosti po návrháři Yvesu Saint Laurentovi.

Ještě jeden exponát na vídeňské výstavě je hodně zajímavý − bájná dračí bytost Lu, která se vznáší na palácovém schodišti, lehounká bambusová kostra potažená hedvábím.

Je inspirovaná netvory z Knihy hor a moří, což je nejstarší dochovaná sbírka čínské mytologie.

Aj Wej-wej teď žije a přednáší v Berlíně, do Číny se ale chce vracet. Pro leckoho bylo zklamáním, že se nějak dohodl s mocí, aby získal pas a vycestoval. Ale snad se to dá pochopit − prošel krutými časy permanentního konfliktu, prožil si žalář, domácí vězení, zabavení pasu… Za rok mu bude šedesát, a konečně chtěl znovu žít s manželkou a šestiletým synem, kteří odešli do Německa. Musel pak navíc překonat i uměleckou nejistotu z pomyšlení, co dál, co si počít s náhlou svobodou. Jeho vídeňská výstava potrvá do konce října.

Související