5. 2. 2013

Dnes je pondělí. To znamená den plný aktivity. Ale mohla by být zrovna tak sobota podvečer a vyšlo by to nastejno. E. leží druhý týden v horečkách, má zánět ucha, teď už i spojivek, F. pokašlává, smrká a ze spánku přede takový ten srandovní sen, co se obyčejně zdává malým holkám s ucpaným nosem, běhací sen, podle pohybů a mlaskání snad i dobrodružný.

Já sama jsem mezi vařením čajů a předčítáním dětských knih zažila jen jeden jediný nákup v řeznictví. Ale i krátká cesta do masny a zpět může být tichým dobrodružstvím, meditací. Tak ji vstříc blížící se půlnoci zaznamenávám:

Je jeden muž. A je to náš berlínský řezník. Chodím k němu často jen tak, na čumendu. Nabízí mně plecko a kotletu. Chodí tam hodně dělňasů. Je hodný. Pozoruju jeho tlusté, masité prsty, jak jezdí po pipině masa. Říká se tomu pipina masa, ach, jak se tomu vlastně říká? Was wollen Sie? ptá se mě německy, česky on neumí. A já že nejsem Ruska? A proč mám teda na sobě kožich, he?

Kniha

Dora Kaprálová

Berlínský zápisník

2016, Nakladatelství Druhé město, 176 stran, 279 korun

No to je dlouhá historie, ty kokotku, odpovídám mu jako obyčejně, to je po jedné mrtvé, ty řezníčku detektive, řezníček a detektiv, to tu ještě nebylo. Polka taky dobrý, vysmívá se mi dál ta hodná mlátička. A zase se usmívá, jelítko boží.

Maso je tam hnusné, sedí na něm mouchy, je to typická DDR-masna ve vymydlené čtvrti Berlína, co brzy zkrachuje. Nechci maso, říkám, chci, abys mě rozkrájel, hlupáčku... Echt? To je mně ovšem eklhaft, říká i dnes zlomyslně. No ano, přiznávám, i mně je ta představa odporná. Tak nic, zapomeňte na to, tak prosím tři párky. A když se venku nikdo nedívá, poskládám ty uzeniny jako vždy způsobně symetricky vedle nejbližší popelnice, pro pejsky a krysy. Dětem koupím lepší, bez namletých much, u nás v domě, v bioladen.

Zpátky se dnes z masny prodírám mezi policejními antony a davem demonstrantů. Bojují proti zrušení squatů, samé bubny a tlampače, tleskání, jedno srdce, jeden dav. Děsivý, agresivní průvod přestárlých levičáckých veganů, militantních ovesňáků, maskulinní nejistoty, femininní prázdnoty, třetí generace hipíků s kreditkami v kapse. Jen já jsem mezi všemi těmi zůstala klidnou, netleskala jsem a netančila, nebušila do bubínků, nekřičela, pevně se země nohama dotýkala, a bylo mi i v únorovém dešti lehce. Náš berlínský řezník je pracant, nikdy by s tupým davem alternativců nešel. Musím tu historku říct před spaním muži, až dohraje level. O řezňovi řezňáckém.

 

12. 2. 2013

Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě poblíž stanice Möckernbrücke. Ta hra by se mohla jmenovat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě náhodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací harmoniky drobné a on mi zahraje. Postojím, poslouchám a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlínské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a tak i on, když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný. Poslouchám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on pozoruje při hraní líné labutě a kachny.

Vybral jste si, pane, krásný světa kout, říkám mu jednou pateticky, když dohraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne. Spasiba, říká mi, spasiba. Je to estetický dědo, je to dědo estetik, je rusky spanilý. Jeho osud mi není lhostejný, kdykoliv ho tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím ho. A ani on, zdá se, neopouští mě.

Je jiný berlínský muž. Je to popelář. Pozoruji ho z okna kuchyně. Močí diskrétně do sněhu u zídky ve dvoře, zatímco jeho braši v oranžových vestách berlínských veřejných služeb válejí popelnice, kutálejí je, kontejnery na kolečkách táhnou prudkými pohyby hlučně ze dvora ven, na ulici.

V kontejnerech jsou tříděné odpadky, ale taky pár krys, nepoužitý lístek na vlak, dopis jedné ženy jednomu muži, nikdy neodeslaný, starý hřeben, použité plíny, prasklý míč, lampa a čísi fialová rtěnka. Mohla bych toho muže milovat? Mohl by on mě? Ale co je to za únorovou otázku, vždyť ho jen tak pozoruji, co je komu do nás, co je do nás nám?

Vidím, že močí u kontejneru, do kterého jsem před chvílí vhodila igelitovou tašku s odpadky. Vidím, že močí a že po něm zůstane ve sněhu malá žlutá skvrna, gelbe fluss, žltá riečka. A že někdo, kdo toho popeláře skutečně miluje, bude tu malou žlutou říčku láskyplně zkoumat. Pohledem ji polaská a občerstven odejde. Třeba jeden z brachů jeho. Nebo Asiat, Číňan třeba nějaký. V tom lepším světě. Tam, kde zpívá svoje hity Antony (and the Johnsons).

Je ještě jiný berlínský muž a je to mladý drobný Maďar z Pešti. Maďar tanečník. Potkáváme se v Krossenerstrasse, Seumestrasse a někdy i Gartnerstrasse, tam ale děláváme, že se nevidíme, není to v našem teritoriu. Nejčastěji se však potkáváme v chodbě našeho domu, kde do sebe vždycky vrazíme.

Ať se vyhýbáme jakkoliv, vrazíme do sebe. Chodba je úzká, vrazíme do sebe; nepříliš prudce, ale přece jen. Je to i divné. Všelijak zaklesnutí, atavisticky, ruka do oka, loket do ušního bubínku, rty o koleno. Habsburskomonarchisticky se o sebe opíráme; pak se vzájemně omlouváme, vysvětlujeme, obhajujeme. Chystám se ho pokaždé zeptat, jak je to proboha možné, takto do sebe strkat. Vždyť on je tanečník, a ne žádné nemehlo; a ani já nejsem snad dosud tak vratká. Ale kdykoliv se nadechnu, řekne mi: „Muss ich leider schon, mein Geliebter wartet auf mich!“ Ano, odpovím. Podaří se nám zachovat korektní sousedské vztahy. Chodba se vrátí do původní dimenze. A je to tak i dobře.

 

19. 2. 2013

V sobotu slavila přítelkyně N. narozeniny. Třicet devět let, třicet devět stupňů. Narozeniny horečky. Sešly se tam nakonec jen ženy (ale i tak to bylo krásné). Ukrajinská politička Oksana mluvila s pohnutím o hnutí Femen, které se snaží zdiskreditovat to dobré z Ukrajiny, a při vzpomínce na naděje Oranžové revoluce se rozplakala. Čtyřicetiletá Julia s polsko-židovskými kořeny se bláznivě smála, že Tel Aviv je nejrasističtější místo na světě. Ultralevicová Berlíňanka Rike s náušnicí v horním rtu mluvila o životě v maringotce jako o jediné srozumitelné odpovědi na zmatenost dneška.

Všechny jsme byly tak trochu vyšinutě, jeble angažované; ženy vstupující do místnosti středního věku, a tou místností byl pokoj mé přítelkyně, co slavila narozeniny... V pokoji květiny, spousta jídla a vína. (Ani na rozjívené hovory o mužích nedošlo, nebo až v noci, když se všem jazyky zmotaly...)

Jen Chorvatka Jasminka rušila tu fassbinderovskou atmosféru. Básnivě opilá vzpomínala na strýčka z Hercegoviny, co postavil dům, v němž nikdo nechtěl bydlet, a tak strýček do toho velkého prázdného domu v horách nastěhoval šaty všech příbuzných; od Bosny až po Slovinsko.

„Je to dům plný šatů, dům rodinné historie,“ volala ta čistá duše, ale ostatní ženy měly spíš na srdcích Femeny, Pussy Riot a etiopské uprchlíky v Tel Avivu.

Pak jsme mluvily o urinoterapii. Jak k tomu došlo, si nevybavím; ale hovor to byl bezpečný. Vzpomněla jsem si, že prezident Miloš Zeman pije svou moč, nemá-li po ruce becherovku. Pak mně ale došlo, že to nebude pravda, že se mi to patrně namíchalo do nějakého zmateného snu a že žádná z mých přítelkyň Zemana nezná; ale copak já ho znám? Copak jsem s ním pila moč? Urinoterapie byla každopádně zábavnějším tématem. Mlčela jsem, popíjela, trochu se přejídala a myslela na to, že únor má jen dvacet osm dní a za nic vlastně nemůže.

A dnes mě napadlo, že je to ještě pořád únor, v němž jsem právě teď měla odjíždět do Korutan natočit rozhovor s rakouským prozaikem Winklerem. Ale nejedu. Cesta nakonec nevyšla. Proč, to je fuk. Na únoru je hezké, že si lze spoustu věcí jen představovat. Cestování třeba. Záznam z nerealizované cesty jsem si před pár dny skutečně pořídila pro případ, kdyby to nevyšlo. Takže je všechno, jak má být. V únoru kratičkém a snivě prudkém.