Divadlo je obrazem světa a ten se minulý týden dosti plasticky zjevoval v Hronově u Náchoda. Rodiště Aloise Jiráska každý rok na festival amatérského divadla přiláká přes tisíc diváků, jak těch, kteří vyznávají klasické jevištní formy, tak výrazně víc takových, kteří mají rádi něco nového, provokujícího − ve stylu i obsahu.

Hronovské biletářky si už zvykly, že první srpnový týden chodí do práce na směny, protože se hraje od rána často přes půlnoc. Zvykly si i na neformální oblečení diváků. Podle toho, zda v hledišti převažují společenské šaty, nebo kraťasy, lze už dopředu poznat, jestli představení bude tradiční, v dobrém smyslu měšťácké, nebo zda půjde o avantgardu.

Biletářky v Hronově tolerují i pozdní příchody. Vědí, že je někdy obtížné vymanit se z prostředního místa v řadě, když publikum nadšeně tleská, a utíkat přes náměstí na další představení na jiném místě.

Ty nejprovokativnější kusy se obvykle nehrají v noblesním Jiráskově divadle. Představení o "fejsbukové" generaci, divokém odsunu Němců, válce na Ukrajině nebo o závodním stravování se lépe hodí do improvizovaných scén v suterénu školy nazvaném Myšárna, do sokolovny nebo do Sálu Josefa Čapka.

Každé ze zhruba třiceti festivalových představení se hraje několikrát, přesto bývá vyprodáno. Třeba na Rozmarné léto, dramatizaci oblíbené Vančurovy prózy v režii Jaroslava Kodeše, kterou do Hronova přivezlo Rádobydivadlo Klapý. Soubor, který přitahuje především konzervativnější publikum, je pravidelným hostem přehlídky.

To není nic jednoduchého, do hlavního programu Jiráskova Hronova se dostanou jen nejlepší představení oceněná na celostátních festivalech amatérského divadla. Pestrost těchto přehlídek zaměřených na činohru, loutkové, experimentující, studentské nebo například taneční divadlo zaručuje také rozmanitost Hronova.

Jistá elitnost festivalu má i drsnou stránku. Hronovské publikum, které tvoří z velké části divadelníci, umí být velmi spontánní i nevybíravé. Častěji než v "normálním" divadle se tu tleská vestoje − jako to zažil taneční soubor Bufo s černou groteskou na čapkovské téma Ze života obtížného hmyzu −, ale také se ze zdejších představení občas během hraní odchází. Nebo se diváci smějí v situacích, které se nepovedly.

To se stalo Divadelnímu souboru bratří Mrštíků z Boleradic. Ten přivezl Divou Báru, adaptaci povídky Boženy Němcové, kterou dramatik a někdejší ministr kultury Milan Uhde upravil do muzikálové podoby. Boleradičtí však vyškrtali většinu písní a inscenaci příliš zjednodušili. A publikum jim to dalo pocítit.

"Každé představení je zápas s andělem. Kde je pohoda a zaručený klid jak v pojišťovně, tam to nikdy nebývá ono," povzbudil soubor Uhde, který se na představení přijel podívat. Ve festivalovém zpravodaji se tvůrců zastával s tím, že příběh podali srozumitelně a všechny postavy byly i přes škrty prokresleny.

Nejstarší festival

◼ Jiráskův Hronov je nejstarší divadelní přehlídkou v Evropě a podle jeho pořadatelů pravděpodobně i na světě. Založen byl roku 1931 v rodišti spisovatele Aloise Jiráska, do roku 1951 se na festivalu vždy uváděla alespoň jedna jeho hra.

◼ Letos byla na festivalu opakovaně uvedena třicítka většinou vyprodaných představení.

Bezvýhradného přijetí se naopak dostalo představení Ušubraná souboru Děvčátko a slečny z Jaroměře. Představení pro dvě krojované dívky, které se vrací s hráběmi z louky, spojuje lidové říkačky K. J. Erbena a K. J. Obrátila.

Zatímco první sběratel lidové slovesnosti vybíral v polovině 19. století poetické venkovské texty, druhý na stejném místě o půlstoletí později pátral po těch sprostých. Představení, pro děti nepřístupné, se však odehrálo s dívčí grácií a v kontextu, který nakonec museli přijmout i puritánští diváci.

Na letošním Jiráskově Hronově se objevily i žánrové "kusy" jako drsná groteska Poručík z Inishmoru irského dramatika Martina McDonagha od pražského divadla Hrobeso. Příznivci avantgardy se mohli nadchnout pro autorské experimentální představení F. Racek /život a dílo/. Divadlo Relikty Hmyzu pozvalo diváky na pohřební hostinu, na které zcela po svém a zároveň ústy Čechovových a Čapkových postav řešilo problémy začínajícího umělce, který častěji než nástroj svého umění drží v ruce smartphone.

Související