Smělé byly plány na pořádání olympijských her v Praze. Kdyby se tehdy za velkého vizionáře Pavla Béma zadařilo, mohli jsme už za čtyři roky vítat světovou sportovní a politickou elitu na centrálním stadionu na Strahově. Prezident Trump, prezident Putin, prezident Si Ťin-pching… Ale kdovíkde by to vlastně bylo, protože Češi by se jistě nestyděli postavit nějaký nový, mimořádně krásný a mimořádně drahý "chrám sportu".

Ještě větší problém než se sportovišti, která by kvůli velikosti olympijské megaakce nejspíš nutně vyrůstala po celé republice, by byl se zahajovacím ceremoniálem. Slavní světoví režiséři českého původu už ve svém věku nemají na takovou přehlídku národní hrdosti dost síly a fantazie.

Ani nápad vše svěřit světové režisérské hvězdě by v hrdém Česku neprošel. Ten nápad měli Číňané v roce 2008. Oba ceremoniály měl režírovat Steven Spielberg, který nakonec z idealistických důvodů (lidská práva, Tibet, tlak veřejnosti) odřekl.

A tak by v Česku vše spadlo do rukou mladších, zkušenějších, jakkoli ne nutně těch nejpopulárnějších.

Ať už bratři Formani, kteří vytvářeli povedenou show na zahájení Evropského města kultury v Plzni, nebo bratři Cabani, kteří si každoročně cvičí fantazii na otevírání filmového festivalu v Karlových Varech, by byli dostatečnou jistinou kvality.

Z hlediska spektakulární invence bychom se určitě neměli za co stydět. Divadelní prostorové vize vytvářet umíme, i když jsou vzhledem k velikosti země vždy trochu menší a uměřenější. Jen v případě Formanů by šlo spíš o opulentní barokní či cirkusový gejzír "přírodní" imaginace, zatímco u Cabanů by to byla hra možností moderních technologií, v nichž je přesto lidské tělo hlavním nástrojem komunikace.

Divadelní a vizuální bravura a překvapení by tedy byly dostatečně zajištěny, komplikovanější by to bylo s obsahem. Co vlastně na globální úrovni vyprávět světu, abychom zaujali a abychom zároveň nebyli zcela mimo, uzavření ve svém národním skleníku tradice a velikánů, který nikomu nic neřekne? Co o sobě kulturně říci světu, který zná Dvořákovu Novosvětskou, Smetanovu Mou vlast a nanejvýš nějakého toho Janáčka?

Už zahájení minulého MS v ledním hokeji, kde jsme si vystačili s Kabáty (hloupý rock patří asi k hokeji, letos v Moskvě to bylo podobné), Vltavou a záběry malebné české krajiny, jež je zemským rájem napohled, ukázalo limity naší kulturní představy o sobě.

Nabízeli jsme světu přesně ten turistický kýč, který zahraniční návštěvníci sbírají do fotoaparátů a do osobních pamětí v ulicích Prahy, snad proto, že nakonec přesně to cizinci kromě dobrého piva v Česku chtějí. Malebnost a kýčovitou krásu přírodní a hudební romantiky.

Většina zahajovacích olympijských spektáklů předvádí bohatost, pestrost a dramatičnost národní historie. Tomu by se jistě nevyhnula ani česká uvítací show, otázkou je, jak daleko do historie bychom měli jít. Globální sdílení vypravěčských strategií by velela jít po velkých příbězích, po postavách, které mluví i dnes − praotec Čech, Libuše, dívčí válka jako feministická reminiscence, Karel IV., Hus, Havel.

Ať už si to připouštím nebo ne, pro svět jsme pořád země, která se vymanila z komunismu. Země transitní, která je cenná právě svou zkušeností přechodu. Země, kterou přejely ruské tanky a o dvacet let později zachránil Havel.

Spartakiádní ztvárnění "bojů" o svobodu by zejména v barokním divadelním hávu bratří Formanů mohlo být vrcholem ceremoniálu. Už proto, že Formanům (ani Cabanům) nikdy nechyběly humor a nadsázka, což je obecně způsob, kterým si my, Češi, nakonec vykládáme dějiny, zdaleka ne jen ty svoje.

Právě v této disciplíně bychom světu v inscenovaném úvodu olympiády mohli dát nejvíc. Přestože bavit se, skoro povrchně popkulturně a přitom odhalovat souvislosti, neřku-li poznávat, to jde asi Britům či jiným velkým národům mnohem lépe.

Vlastně je škoda, že olympiáda v Česku nebude. Byla by to přece jen velká šance − vidět se očima velkého světa a přitom neztratit ty své malé, bystré a podrývavé.

Mimochodem − co si takový globálně-národní ceremoniálek udělat jen tak, bez olympiády? Pro sebe, jako součást národní terapie, abychom věděli, jak na tom ve srovnání s ostatními jsme.