Budu mužem konsenzu. Zvolí mě do Knesetu. Novináři budou žasnout nad tím, že poslanec za islámské hnutí mluví takhle umírněně a klidně," zasní se nadějný student, vypravěč prózy Tančící Arabové, která nyní vyšla v českém překladu. Autor knihy Sajjid Kašua je stejně jako jeho hrdina izraelský Arab. Pokud se pokusí začlenit do většinové společnosti, budou mu stát v cestě vlastně jen dva protivníci: Palestinci a Židé.

Sen mladíka o trvalém míru a prosperitě se ale končí už večer na diskotéce, když zaslechne, že Arabům by se mělo tancování raději zakázat. On sám v podstatě neví, kým je: na elitní židovské škole se pokouší tajit, že je původem Palestinec, doma raději odvede řeč jinam, když se ho sousedi zeptají, kde vlastně studuje. Být izraelský Arab, vykročit z vyloučených lokalit, kde není žádná naděje, a zároveň se nepřiklonit k brutálnímu násilí, znamená zůstat sám. Alespoň to snění člověku zůstane…

Kdo vlastně jsem? Tu otázku řeší i vypravěčův starší bratr, když hledá jméno pro svého syna. On sám se jmenuje Sam podle egyptských raket z jomkipurské války. Jeho žena je Nadja podle rumunské gymnastky Nadi Comaneciové. Dítě by se mohlo jmenovat třeba Che Guevara, Násir nebo Sabra. Nakonec ale dostane jméno Daniel. Bude to tak pro něj lepší. A v tom, kým je, bude mít klučina už naprostý zmatek.

Novela Sajjida Kašuy − v Česku známého už románem Druhá osoba singuláru − je příběhem dospívání v době, v níž se nedokážou zorientovat ani dospělí. Hlavní hrdina příběhu pokládá náboženské rituály za zkostnatělé a tradice za omezující. Ani druhá strana, ta moderní, bohatá, židovská, ho ale nepřijme. Návrat domů? Ten není možný také z mnoha jiných důvodů, než že mu sebrali jeho postel.

Kniha

Sajjid Kašua
Tančící Arabové
2016, Nakladatelství Pistorius a Olšanská, přeložila Magdalena Křížová, 216 stran, 249 korun

Vypravěč hledá způsob, jak si zachovat čest a integritu v nejednoznačných situacích. Záhy zjišťuje, že je to nemožné. Zbývá mu jediné: naučit se s tím žít.

Tančící Arabové jsou knihou napsanou s nadhledem i ponorem insidera. Próza je plná situačního humoru − byla ostatně také zfilmována. Humor Sajjida Kašuy je hořký a sebeironický. Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší.

Jasno v tom má snad jen vypravěčova babička, která v zamčeném kufru skrývá výbavu do hrobu. Otevřít se může až po její smrti, ale vnuk tak dlouho čekat nevydrží. Otevře v příhodnou chvíli přísně střežený kufr − a najde pět ručníků, mýdlo i výstřižky z hebrejsky psaných novin. Netuší, že odhalují minulost jeho otce. Ještě neví, že některé křivdy se dají smýt skutečně asi až po smrti. Tuší však, že není důvod k ní spěchat. V noci se probouzí a chodí kontrolovat, jestli babička dýchá. "Ještě žije," zjišťuje.

Související