Norský spisovatel Karl Ove Knausgård je narcistický egoman. A otevřeně to přiznává také v rozhovorech: "Téměř všechno, co dělám, je pokusem oprostit se od sebe sama, neboť jsem od přírody velmi zaujatý sám sebou. Přitom bych takový být vůbec nechtěl."

Lidé posedlí sami sebou většinou mívají výrazné ambice − chtějí stvořit něco jedinečného. Zdá se, že to se Knausgårdovi skutečně povedlo. Jeho autobiografická sextalogie Můj boj (Min kamp) je úspěšná po celém světě. Čeští čtenáři konečně mají možnost ponořit se do jejího prvního dílu, který včera vyšel pod názvem Smrt v rodině.

"Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví." Knausgård první díl svého rozsáhlého projektu věnuje smrti. Ta pro něj znamená spektakulární vyvrcholení něčeho, co je v celé své délce a podobě naprosto nespektakulární − života.

Knausgård vychází z vlastní současné situace spisovatele žijícího obyčejným rodinným životem, kdy "se toho děje spousta, ovšem opakuje se to pořád dokola", a psaním, které je tím, co ho doopravdy drží při životě.

Z popisu současnosti se Knausgård prolamuje do minulosti − vzpomíná na dětství protkané touhou "být někým", na dospívání, kdy nechtěl být outsiderem třídy, ale člověkem, který má co říct o tom, co dělal o víkendu nebo na silvestra. Ale rovněž o groteskní křivosti vlastních genitálií, o pocitu nekonečnosti, který člověku skýtá alkoholové opojení, nebo o tom, jaké to je se šíleně nešťastně zamilovat, ale přitom cítit obrovskou radost ze života nejen při pohledu na bedýnky s ovocem v krámě. Nebo jaké to je, když se vám rozvádějí rodiče a vás to zoufale nezajímá, ale zároveň rozesmutní.

Stěžejní část knihy je věnovaná dění po smrti otce, s nímž měl Knausgård celoživotně komplikovaný vztah. A jak v románu otevřeně přiznává, otcovu smrt si už dlouho vskrytu duše přál. Karl Ove odjíždí do zcela zaneřáděného domu, kde otec poslední roky žil jako alkoholik. Uklízením prostor jako by čistil i sám sebe.

"Musíš vyprávět!" zněla výtka redaktora, když mu Knausgård odevzdal svůj druhý román. S tím souvisí autorova domněnka, že "by psal velmi špatně, kdyby nepsal sám o sobě". A Knausgård skutečně vypráví, ale nespřádá žádné vyfabulované zápletky okořeněné několika osobními prožitky. Sextalogie Můj boj je autorovo líčení života a světa, v němž žije.

Kniha

Karl Ove Knausgård

Můj boj 1: Smrt v rodině 

Nakladatelství Odeon, 2016, přeložila Klára Winklerová, 416 stran, 359 korun

Knausgård přiznal, že uzavřel faustovskou smlouvu s ďáblem, protože kvůli úspěchu obětoval vztahy s rodinou a přáteli, které v knize líčí. A to nikoliv v náznacích. Snad i proto Knausgårdův románový projekt Můj boj dostal nálepku "literární pedofilie".

Literatura a život údajně nemají mnoho společného, mohou tvrdit literární teoretici. Ale co by byla literatura bez života? Knausgård to vidí jinak: v literatuře jde o to, abychom pro sdělení zvolili tu správnou formu. Dění, které nám Knausgård předestírá, není samo o sobě nijak zvlášť zajímavé, způsob, jakým nám své nitro otevírá, je ovšem poctivý, upřímný a díky tomu hluboký.

Všechno to pitvání sama sebe je přitom vypolstrované esejistickými pasážemi, které jsou někdy až moc hloubavé, ale právě skrze ně se Karlovi Ovemu Knausgårdovi daří vyklouznout z ulity vlastního já, té děsivé každodennosti, a vztahovat se k něčemu vyššímu. To je kýžené, protože svůj životní smysl si Knausgård stanovil takto: "Přitakat stavu věcí, tedy užívat si na světě, místo abych hledal cestu, jak z něho ven."

Související