Kdybych měl o Jeremym Corbynovi, předsedovi britských labouristů, napsat heslo do Wikipedie, začal bych velmi pravděpodobně větou: "Předseda politické strany, který odmítl odstoupit, i když mu jeho vlastní poslanci v poměru 172 ku 40 hlasům vyjádřili nedůvěru." Jenže tohle (jakkoliv pravdivé) konstatování je pro vystižení a pochopení Corbynovy osobnosti a jeho současného postavení zcela nedostatečné. Současně je to totiž politik, který se může opřít o mimořádnou podporu řadových členů své strany a sympatizantů, a pisatel těchto řádek nemá prakticky pochyb o tom, že 67letý podivín britské politiky svůj předsednický post proti vyzývateli Owenu Smithovi obhájí. Mimochodem impozantních 183 000 lidí zaplatilo minulý týden během 24 hodin nemalý poplatek 25 liber (taková slušná večeře pro jednoho, včetně pití), aby směli v předsednické volbě odevzdat svůj hlas. Předpokládá se, že většina těchto draze zaplacených hlasů podpoří právě Corbyna…

Bělovlasý svéráz zvaný Jezza má minimálně jeden zásadní problém. Po svém stejně senzačním jako suverénním zvolení loni v září začal uskutečňovat své vize, svůj pokus o revoluci britské společnosti a ostrovní politiky, příliš hrrr a příliš brzy. Pokud chcete takto zásadně změnit pravidla hry, musíte získat skutečnou moc. A získat v Británii skutečnou moc, to znamená vyhrát parlamentní volby. A na cestě k tomuto cíli musíte hrát podle stávajících pravidel; jak v Dolní sněmovně, tak ve vztahu k vlastním poslancům a v neposlední řadě taky ke sdělovacím prostředkům, které jsou, nutno dodat, ke Corbynovi vesměs mimořádně nepřátelské. Do značné míry podle mě právě proto, že se šéf Labour Party tak vymyká zažitým zvyklostem.