Americká zpěvačka Melody Gardotová dnes na pódium pražského Obecního domu v černých brýlích nevkročí pro nic za nic. Citlivost na světlo je jedním z trvalých následků nehody, která Gardotovou před třinácti lety málem připravila o život.

Tehdy čerstvě plnoletou dívku v americké Filadelfii z bicyklu srazil projíždějící vůz. Místo aby Gardotová nastoupila na univerzitu, rok s polámanou pánví nedokázala vstát z lůžka. Učila se znovu chodit i mluvit. Když večer usínala, z celého dne si skoro nic nepamatovala.

Ještě před pár lety na koncerty přicházela o holi, kterou důvěrně oslovovala chlapeckým jménem, kvůli nepřetržitému pištění nosívala v uších špunty a v šatně mívala zařízení, jímž do sebe pouštěla elektrický proud na zmírnění náhlých přívalů bolesti.

Letos jedenatřicetiletá Gardotová, která dnes do Prahy přijíždí poprvé a jejímž vystoupením vyvrcholí festival Prague Proms, musí být silná osobnost. Nevyužívá své politováníhodné situace, aby v publiku vyvolala empatii, ani se na ni nevymlouvá, nýbrž na sobě pracuje. "Nejen že znovu chodím, ale teď celý koncert ustojím na podpatcích," je asi nejvíc, co letos o svém stavu řekla.

Gardotová rekonvalescenci pojala jako znovuzrození. Přestože už před úrazem po barech hrávala na klavír popové šlágry, na lůžku se naučila na kytaru, cvičila hlas a díky experimentální hudební terapii se nejen téměř zcela uzdravila, ale též vyvinula v osobitou zpěvačku a autorku.

Možná existuje souvislost mezi tím, jak pomalu se Gardotová vracela do života a jak rozvážně zpívala na svých prvních nahrávkách − na pomezí jazzu a melodického popu, s důrazným vibratem a témbrem matně připomínajícím Billie Holidayovou, což v minulé dekádě svádělo srovnávat ji s podobně znějícími vrstevnicemi Norou Jonesovou či Madeleine Peyrouxovou.

"Je strašně frustrující, když přemýšlíte rychle a chcete také rychle mluvit, ale z úst vám slova kanou jako sirup," stěžovala si Gardotová ještě před pár lety, že by ráda dělala svižnější muziku.

Dnes už není podstatné, že tato dívka na přelomu 80. a 90. let ve Filadelfii vyrůstala s rozlítanou matkou samoživitelkou, že se její prarodiče do Ameriky přistěhovali z někdejšího Rakouska-Uherska − pradědeček prý dirigoval polské orchestry.

Gardotovou v Americe vychovali jako katoličku, ale po úrazu si sama našla buddhismus, stejně jako opustila své původní zájmy – výtvarné umění a oděvní návrhářství.

Ve zpěvu a hře na kytaru Gardotová našla nejen cestu k tomu, jak se opět zařadit do společnosti, ze které ji úraz v citlivém věku vyčlenil. Našla v nich také způsob, jak vyjadřovat emoce a vyrovnat se se vším ostatním − její dvě první alba jsou plná skladeb o osamělosti, chlapcích, nenaplněných tužbách.

Jestliže na debutové desce Worrisome Heart, z jazzu a blues místy sklouzávající k lehkému popu, ještě zpěvačka děkovala "všem mužům, kteří mi zlomili srdce, a dali tak vzniknout těmto písním", druhá nahrávka My One and Only Thrill už byla dílem kolektivu.

Album, kde často scatující Gardotovou na střídačku doprovází komorní jazzová sestava a smyčce, nese rukopis vyhledávaného aranžéra Vince Mendozy a velkého "ženského" producenta Larryho Kleina − ten v minulosti vytvaroval desky jazzových interpretek Madeleine Peyrouxové, Luciany Souzy a především písničkářky Joni Mitchellové.

Právě k poslední zmiňované Klein Gardotovou přirovnává − tak jako Joni Mitchellová nalezla svůj hlas, když zdolala obrnu, také Melody Gardotová se podle něj našla teprve při své rekonvalescenci.

Koncert

Melody Gardot

(Pořádá festival Prague Proms)

26. července, 19 hodin

Smetanova síň Obecního domu, Praha

Gardotová se možná v písních svěřovala podobně jako Mitchellová, ale spíš než zpovědní hlas písničkářky měla hlas šansoniérky, barové zpěvačky. Na své třetí desce The Absence, kde zpívala o cestování po světě bez opory domova, jej propůjčila latinskoamerickým rytmům typu samby či bossy novy. A konečně loni svým čtvrtým albem Currency of Man udělala krok úplně jinam − k hudbě vycházející z amerického soulu a R&B sedmdesátých let.

S tou deskou přišla zatím poslední proměna, protože od loňska už Melody Gardotová na koncertech nesedí. Tichou baladu zpívá všudy všeho jednu a na pódiu skoro tančí, běhá od elektrické kytary ke klavíru a v místy funkových rytmech působí, jako by nikdy jinou hudbu ani nedělala.

Možná se její zdravotní stav zlepšil natolik, že si to chce náležitě užít. Možná do toho bodu dospěla hudebně. A možná už jsou obě ty věci od sebe natolik neoddělitelné, že zkrátka představují další etapu hudebního a životního zrání Melody Gardotové.