Nevím, asi je čas změnit komplet celý paradigma, řekl mu Igor do telefonu, taky jeden chytrej, co mu o nic nejde." Ta vzdorně ambivalentní věta, která se objeví už na prvních stránkách, je zřejmě klíčem k porozumění novému románu Ladislava Šerého nazvanému Nikdy nebylo líp.

Autor svou prózu sám zlehčuje alibistickou ironií, že je to jen pokračování či variace jeho starší Laserové romance. Ta vyšla ve třech verzích v letech 2005, 2008 a 2009 a do absolutní formy dotáhla metodu hrabalovského hospodského odposlechu − šlo o nepřetržitý proud z kontextu vytržených vět, úvah, hlášek, vtipů, povzdechů, který jako matrice zachytil současný český svět.

Na stejném principu je postaven také román Nikdy nebylo líp. Šerého figurky mudrují a hudrují, skuhrají a bilancují. Jenže pozor − všechny ty kecy jsou tentokrát zasazeny do příběhu, který spěje do překvapivé pointy. Nebo přesněji: ústí ve sdělení, které ve svém už světovém bestselleru Podvolení letos jiným způsobem jako kritickou definici současného západního intelektuála dotáhl Michel Houellebecq. Ten ovšem svou skepsi zabalil do politicko-společensky atraktivnější a zejména pro Francouze naléhavější dystopie.

Blízkost ani odlišnost nejsou náhodné. Šerý i Houellebecq jsou ročník 1958, jejich generační zkušenost je podobná, i když se velmi liší v rodinných anamnézách. Šerý má k francouzské kultuře blízko, ale jeho základním kódem je − opět v Hrabalově pojetí − pražská ironie.

Houellebecqův François i Šerého Saša, Igor, Mára, Boris, Eman se potýkají s krizí středního věku. A podvolují se všichni. Protože se před nimi otevírají poslední nevyzkoušené dveře − do osamělosti.

Zamilovaný Saša čeká na Zuzanu: "Jako jediný je u stolu sám, připadá si jako prostřední sráč, největší zoufalec v hospodě, který tráví večer u šesti piv a všichni od něj odvracejí zrak. Osamělost není sexy."

Markantní rozdíl spočívá v jediné, zato důležité věci. Houellebecqův François je člověk bez lásky. Vztahy sice také potřebuje, ale k udržení statusu a k ukojení. Je to studený čumák, solipsista, lásku zřejmě ani nezná. Podvoluje se pragmaticky a bez výčitek z kolaborace.

Šerého chlapíci, to je jiná. Někteří se láskou dokonce k zešílení trápí, politiku prožívají a trpí na sentiment, i Boha řeší, ač neznabozi, každý má nějakou hranici, kterou by asi nepřekročil, na islám by se nejspíš nedal žádný z nich. I když… V čem že se podvolují?

Kniha

Ladislav Šerý
Nikdy nebylo líp
2016, Nakladatelství Fra, 280 stran, 289 korun

"Už není pro co umřít. Kdysi to znělo vznešeně a téměř hrdinsky, zemřít pro dobrou věc. Dnes se z toho všem zvedá žaludek. Erich si dlouho myslel, že pokrok je iluze, že je to jistý způsob propagandy, slibotechna pro ty, na jejichž hřbetech spočívají vedlejší důsledky," píše Šerý. "Jenže potom mu udělali jednu sofistikovanou operaci, vzápětí druhou, a zjistil, že jakmile technologie sestoupí do každodenní praxe, stane se součástí nároku na blahobyt a nejvýrazněji přispívá k legitimizaci tohoto báječného světa."

České podvolení − v Šerého obraze − je v jiné fázi než houellebecqovské. "V pohybu dopředu udržujou systém právě ti, kteří jeho nehybnost špatně snášej, kteří vytvářejí napětí uvnitř zavedenejch struktur, posouvaj měřítka a hodnoty, aby vytvořili novou podobu téhož, aby do ní integrovali to, co dřív bylo stěží představitelný, aby každou žiletku nakonec zbavili ostří."

Co je důležité − Nikdy nebylo líp je jako přisednutí ke stolu kamarádů, kteří se znají od nepaměti, kteří si tolerují řeči a zrovna tak si navzájem naslouchají. Proberou vše a na rozdíl od Paříže i to, jak to má kdo s babama. A všechno může být naopak, než se řekne. Třeba že líp už bylo.

Související