Vybudovala stabilní firmu v odvětví, kterému dominují muži. V podnikání prorazila díky své spolehlivosti. Tato vlastnost a znalost němčiny nebyly totiž v raném kapitalismu v České republice samozřejmostí. Tehdy zaujala šéfa velké německé slévárny natolik, že vyhodil z řídicí pozice neschopného muže a najal právě ji. Nyní Ivana Drmolová v prosklené kanceláři vedle dílny šéfuje třicítce pracovníků, obvykle v džínách a košili. Na zasedání valné hromady v Německu ale vyráží v elegantních ženských modelech.

HN: Jak se žena dostane do mužského oboru, jako je slévárenství?

Studovala jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze. Z rodinných důvodů jsem ji nedokončila a nastoupila do zaměstnání v kovodělném družstvu. Za socialismu to byla práce, kterou nikdo nechtěl dělat, protože nebylo nic k sehnání. Jenže mě to bavilo, musela jsem improvizovat a naučila jsem se rozhodovat. Krátce po revoluci jsem se stala obchodní náměstkyní. Majitel firmy tehdy pochopil, že je nutné učit se hlavně cizí jazyky a přiměl mě studovat němčinu. Později jsem se rozhodla, že budu podnikat. Udělala jsem si živnostenský list a dodávala kovový nábytek jedné nizozemské firmě. Jenže odběry slábly a já pochopila, že tahle práce nemá moc budoucnost. Tak jsem náhodou narazila na inzerát německé firmy, která hledala spolupráci při obrábění litinových odlitků.

HN: Co bylo důležité ve vašem rozhodování?

Nechtěla jsem se vracet do firmy, kde už jsem neměla šanci na další postup. Toužila jsem se stát svou paní. Ráda pracuji pod tlakem a chci mít možnost ovlivnit svou odměnu podle toho, co odpracuji. To razím dodnes − kdo dělá líp, vydělá víc. Na inzerát jsem zareagovala i díky tomu, že jsem už uměla německy. Na pohovor mě pozval ředitel slévárny, který pro ni získal obrovské peníze z Evropské unie a kompletně ji inovoval. Nyní slévárna patří k nejmodernějším v Evropě.

Ivana Drmolová

Kariéru zahájila ve firmě Kovos VD Teplice v roce 1984 na pozici referentky. Později se stala vedoucí. Vypracovala se až na post obchodní náměstkyně. Od roku 1995 podniká. Nyní působí jako společník a jednatelka SG Teplice Metall. Ve svém volném čase ráda cestuje, vaří, chodí za kulturou.

HN: V čem jste měla být pro německou stranu přínosem?

Mým úkolem bylo zařídit dílnu a najmout lidi v Česku. Nešla jsem do podnikání sama. Oslovila jsem bývalého kolegu, který měl zkušenost s řízením výroby. Zpočátku jsem měla exkluzivní smlouvu s německou slévárnou, zajišťovala jsem jí v tuzemsku odlitky ve slévárnách a zpracovatelskou dílnu. Mou silnou stránkou byla spolehlivost a důslednost.

HN: V postsocialistickém Československu to nebyly v práci zrovna časté vlastnosti…

To ano, protože nemůžete něco slíbit a pak třikrát zavolat, že to není. K tomu jsem vedla svoje lidi a vysvětlovala jim, že zákazníka si udržíme jen tím, že dodržíme kvalitu a termíny. Tehdy jsme nebyli v Evropské unii, nefungoval Schengen, největší problém byl dostat včas zakázku do Německa. Spolehlivost je devíza, kterou německý partner oceňuje.

HN: Stala jste se jednatelkou firmy a druhý partner je z Německa. Jak funguje spolupráce?

Jde o společnost s ručením omezeným, která byla založena dvěma společníky, jedním z nich jsem já, s menšinovým podílem. Většinovým podílníkem je firma Schmiedeberger Giesserei GmbH. Česká dílna se zaměřuje na ruční práci. Lidé však nedrží v ruce pilníky, ale ovládají elektrické a pneumatické brusky. Naše spolupráce funguje už sedmnáct let. Důvodem, proč německá firma hledala partnera v Česku, je nižší cena práce. Tenkrát byly nižší i vstupy, například energie a nájem, což se pomalu srovnává. Dnes si troufnu tvrdit, že už je to dáno i tím, že čeští zaměstnanci jsou zkušení brusiči, kteří odvádí práci s minimální zmetkovostí a zvládnou v požadovaném termínu opracovat kolem osmi kamionů týdně. To je asi 60 procent produkce slévárny v tomto segmentu.

HN: Jak si má čtenář představit vaše výrobky?

Mateřská firma je komerční slévárna, která má asi dvě stě zákazníků po celém světě. Vyrábí součásti silničních válců, čerpadla, součástky do automobilů… Odlitek, který v konečné fázi výroby vypadne z formy, je potřeba očistit, aby kontury celého odlitku byly hladké a připravené pro zakomponování třeba do toho silničního válce. To dělají čeští pracovníci. Nemusím tedy hledat uplatnění svého zboží na trhu a zakázky pro výrobu. Mám jediného zákazníka, ve smlouvě máme dohodu, že práce smíme dělat jen pro tuto slévárnu. Společník si pojistil, že konkurence nevyužije stejných výhod, tedy že nebudeme spolupracovat s jinou firmou.

HN: Je těžké hledat v regionu nedostatkové obráběče?

Hledám dělnické profese. Není potřeba, aby šlo o vyučeného obráběče kovů. Musí to být ale někdo, kdo je řemeslně zdatný. Musí pracovat v určitém tempu, protože se nám denně otočí dva kamiony, což je 50 tun.

HN: Jak se cítíte jako žena ve výrobě?

Protože jsme zpracovatelská dílna, je mezi mnou a dělníky jedna stěna a vedoucí výroby. Všechny je osobně znám a mají možnost se mnou komunikovat.

V mé firmě převažují muži, kteří přede mnou mají respekt. Lidem hodně naslouchám, jako žena mám možná víc empatie, pomáhám jim třeba s řešením finančních potíží, přispívám na rekreaci. Vyžaduji výkon, na druhou stranu jsem velkorysá. Mám téměř nulovou nemocnost. A v případě pracovní neschopnosti, kdy dostává zaměstnanec šedesátiprocentní mzdu, mu po návratu do zaměstnání rozdíl doplatím.

HN: Jak se nejlépe motivují lidé v dělnických profesích?

Podle mých zkušeností ocení, že jsou při těžké fyzické práci placeni podle svého výkonu. Vyplácím jim 13. a 14. platy, stravenky, pereme pracovní oděvy. V regionu mají moji dělníci nadprůměrnou mzdu. V Teplicích je totiž nízká nezaměstnanost, protože zde působí několik zahraničních výrobních firem. A je to blízko do Německa, takže kdo je schopný dojíždět za prací, tak to rád udělá. V Teplicích je opravdu nouze o pracovní síly.

HN: Jak jste si s tím poradila?

Nejvíc se mi osvědčuje doporučení nových lidí mými stálými zaměstnanci. Bez problémů bych sice mohla navýšit počet pracovních míst, ale zaučení nováčků je časově i nákladově náročné. Většina není připravena na fyzicky náročnou práci a nezůstane.

HN: Co s sebou nese to, že jste "dceřinkou" německé firmy?

Nemám všechny rozhodovací pravomoci. Občas mě to trochu mrzí, protože musím projednat každou větší investici. Běžný provoz nechávají partneři na mně. Když jsem chtěla třeba koupit nový stroj, řešili jsme to poměrně dlouho. Musíte partnery přesvědčit. Výhoda je, že máme stále zajištěnou práci a přísun peněz. V Německu je standardem dobrá platební morálka, takže můžete plánovat. Každý týden podle toho, co jsme udělali, vím, kolik peněz mi přijde na účet, a podle toho mohu hradit svoje závazky. Spolupráce je výhodná, protože německá strana řeší i větší investice.

HN: Jak jste se sžívala s rolí podnikatelky?

Základy jsem nabrala v první firmě, kde jsem pracovala. V roli obchodní náměstkyně jsem se zase naučila vést obchodní jednání. Navíc můj manžel je ekonom a manažer, pracoval v managementu velké slévárny, ráda využívám jeho rad a mužského pohledu na věc. Ale poslední rozhodnutí dělám sama a spoléhám na intuici. Zodpovědnost za rozhodnutí leží na mně.

HN: Firmu máte v Teplicích, ale žijete v Praze…

Ano. Ale ráda řídím auto a k podnikání mě vedlo i to, že jsem chtěla být svobodná. Nejezdím do firmy denně, záleží na uzávěrkách, výplatách a jednání s německými kolegy. Ale i když jsem v Teplicích, večer stejně jedu zpět do Prahy, kde má zázemí naše rodina. Dcera zde chodila na vysokou školu, manžel třeba pracoval jednu dobu v Německu, nyní je zase v Praze, takže takto nám to vyhovuje. Navíc nyní stejně hodně cestuji za dcerou, která žije v New Yorku. Užíváme si vztah matka−dcera. Já například i velmi ráda vařím, starám se o rodinu, dokonce i ráda uklízím, přestože jsme doma dva manažeři. Doma jsem prostě ten, kdo udržuje domácí krb. A vůbec nemám v úmyslu tu ženskou roli odmítat.

Více si přečtěte v časopise Moderní řízení

Související
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru