Nerad žije podle cizích pravidel. To při rozhovoru řekl několikrát a v podstatě i naše setkání zrežíroval tak, abychom se potkali v jeho elegantním bytě na pražských Vinohradech. Ano, nakonec se to ukázalo jako výborný nápad. Těch má tenhle podnikavý muž vůbec poměrně dost, takže není divu, že se vymyká všem běžným českým měřítkům. Koneckonců se také nejprve prosadil na světové operní scéně.

Je pravda, že když jste měl poprvé zpívat s Českou filharmonií, museli z Prahy zavolat agentovi do Německa a ten volal agentovi do Ameriky a ten zavolal vám na  Vinohrady, abyste se stavil v Rudolfinu?

V České filharmonii nemuseli agentovi volat, ale udělali to tak.

Jinými slovy, asi vás moc neznali.

Ano, uvědomil jsem si to, když jsem pak s nimi zkoušel a muzikanti říkali: "To jsme nevěděli, že máme v Brně takové talenty." Musel jsem se smát − v Brně jsem už nezpíval asi tak deset let. Nicméně zavolat agentovi je nejjednodušší. Když onemocněl korejský tenorista, kterého měli ve filharmonii nasmlouvaného, automaticky oslovili jeho agenturu v Mnichově, ať pošle náhradu. A ti ji neměli, a tak volali agentuře do Londýna, tam taky nikoho neměli, protože na sehnání náhrady byl jen den, a tak z Londýna zavolali do agentury Zemsky/Green v New Yorku, která má nejvíc aktivních tenorů.

Aktivních? Jak to myslíte?

Spousta agentur zastupuje hodně zpěváků, ale třeba polovina z nich buď nezpívá, nebo má dlouhodobé problémy. Newyorská agentura si slavné, ale nezpívající tenory neskladuje. Stará se o zpěváky po celém světě − od Ruska přes Asii až po Ameriku, včetně Evropy, a ti mohou hned vyrazit přes celý svět za rolí. A já byl zrovna ten inkriminovaný týden v Praze, a tak jsem se šel domluvit do Rudolfina pěšky.

Bez agentury byste neměl ve světě šanci?

V tom levelu, kde dnes jsem, by to vůbec nešlo. Tam jsou možné jen dvě varianty. Jste-li taková hvězda jako Jonas Kaufmann nebo Anna Netrebková, domlouváte se sám s dirigenty či šéfy operních domů napřímo, co chcete u nich zpívat, ale stejně ještě k tomu máte agenta. V mém případě vše domlouvá výhradně agentura.

Pavel Černoch (42)

◼ Na brněnské JAMU se věnoval zpěvu jeden semestr, posléze tu absolvoval obor hudební management a zpěv studoval soukromě u italského mistra Paola De Napoli ve Florencii.
◼ Po úspěšném debutu v roce 2009 v Bavorské Státní opeře se stal stálým hostem v nejvýznamnějších operních domech, jako jsou milánská La Scala, scény v Neapoli, Berlíně, Hamburku, Curychu, Bruselu, Paříži či Moskvě. Posledních pět patří k nejvyhledávanějším tenorům své generace, pro následující roky má smlouvy na angažmá také v Královské opeře v Londýně či v Metropolitní v New Yorku, jen v Česku je stále obtížné ho zastihnout. Výjimečnou příležitostí bude letošní září, kdy se tu představí při gala představení v Národním divadle, na Festivalu Dvořákova Praha a s Českou filharmonií.
◼ Je svobodný, trvalé bydliště má v Praze. Jeho firma Fileno, se specializuje na servis pro odborné konference a kongresy.

A jak se taková světová agentura hledá, když jste kluk z Brna, který se učil zpívat kdesi na neznámé škole jménem JAMU?

Na JAMU jsem vystudoval kulturní ma-

nagement, ne zpěv. Ze zpěvu mě po prvním semestru vyloučili.

Fakt?

Byl jsem zpupný, přiznávám. Ptal jsem se třeba, proč se v nauce zpěvu učíme něco jiného, než mě učí moje paní profesorka na hodinách zpěvu. Byl jsem asi dost otravný. Nelíbil se mi jejich způsob výuky a myslím, že já jsem se zase nelíbil jim. Bylo to vzájemné.

A já myslela, že jste ten hýčkaný talent z Brna. Vždyť jste tam zpíval v opeře už někdy v jedenácti letech, ne?

Zpíval jsem roky v dětském sboru Kantiléna, který jezdil po celém světě. Z něho vyšla také Magdalena Kožená či oba dva Kyzlinkové. Kyzlink − architekt i Jaroslav Kyzlink − dirigent. Všichni jsme účinkovali v operách, v divadle. To byla obrovská škola!

A všechny vás tam přivedli rodiče, kteří v dětech chtěli realizovat vlastní sny.

Ale vůbec ne. Naši jsou inženýři, táta i máma vodohospodáři, děda byl ředitelem brněnského Zetoru, brácha je inženýr stavař. Moje zpívání? Naprostá náhoda. Byl jsem ve druhé třídě, když do školy přišel sbormistr Kantilény Ivan Sedláček, aby se podíval po nových zpěváčcích. A naše paní učitelka, vlastně tenkrát soudružka učitelka Holubová, vždyť to byla 70. léta, řekla: "Pavlíček se postaví a zazpívá lidovou píseň." Tak jsem se postavil a zazpíval lidovou píseň a Sedláček řekl výborně, bereme tě. Já jsem v té době dělal judo a chodil do nějakého technického kroužku, kde se vyřezávalo ze dřeva, vůbec jsem nezpíval.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se