"Psát!… Jenom psát!… Pak zapomenu na jídlo a na všechno ostatní, na všechny starosti (to přeháním)," zapsala si v únoru 1944 do svého deníku patnáctiletá dívka jménem Rivka.

Sešit s jejími zápisky z lodžského ghetta po válce u krematoria v Osvětimi našla ruská lékařka. Knižně toto výjimečné svědectví vyšlo až předloni v USA, českého čtenáře si Deník Rivky Lipszycové hledá nyní.

Zápisky z hermeticky uzavřeného lodžského ghetta jsou samozřejmě pozoruhodné nejen tím, jak dlouho si hledaly cestu do nakladatelství.

Rivčiny poznámky nesou všechny znaky rozjitřeného dospívání, v konfrontaci s totální hrůzou však pisatelka velmi rychle dospívá. Nezhrubne ale, jen věcem lépe rozumí.

Oproti jiným dříve publikovaným zápiskům z ghett jsou Rivčiny řádky pevně ukotveny ve víře. Pisatelka si v nich například ujasňuje, že vždy chtěla studovat, ale teď už ví co: "Naši životodárnou Tóru! Matku Tóru!"

Píše, modlí se a zároveň prožívá děs transportů, smrt blízkých, rozpad fungujících vztahů, hlad. "A navíc, což je i není důležité, se cítím strašně špatně… i fyzicky…" píše.

Navzdory tomu hledá, chtělo by se říci programově, chvíle potěšení. Mnoho ho ale nezbývá: slunečný den, mládí, sny… Nejednou pisatelka zalituje, že se jí sen nezdál déle, že se musela probudit do světa za zdmi.

Niterné a burcující zápisky, které by měly svou literární kvalitu i bez ohledu na dramatické okolnosti, v nichž se odehrávají, poněkud kontrastují s podobou knihy, kterou tuzemské nakladatelství Práh zvolilo.

Velký kvartový formát dal grafikům příležitost pohrát si s dobovými i aktuálními fotografiemi, doprovodné texty jsou tištěny na jiném papíře než samotný deník, sazba má vzduch… Natolik rozmáchlé pojetí by ale slušelo spíš dárkové publikaci či umělecké antologii. Se zápisky dívky z ghetta, která zemřela v koncentráku, by souzněla skromnější podoba, která by popisovanou temnotu nechala intenzivněji zařvat.

Velkorysý formát publikace na druhou stranu umožňuje velké reprodukce fotografií a dokumentů. Samotný Rivčin deník tvoří zhruba polovinu celkového rozsahu knihy. Předchází mu příběh sešitu, který se po dlouhých desetiletích dostal z Osvětimi přes SSSR do Ameriky. Nechybí faktografické údaje o Rivčině rodině dotažené do současnosti či stať o polských ghettech, tom lodžském zejména.

Kniha

Deník Rivky Lipszycové
2016, Práh, přeložily Karina Matějů a Malgorzata Markoffová, 180 stran, 399 korun

Na přelomu století zde Židé tvořili skoro třetinu populace a polovinu místních podnikatelů. Lodž byla multikulturním městem: Židé, Poláci, Němci, Rusové. "Na středoevropské poměry byly vztahy mezi jednotlivými etnickými skupinami poměrně dobré, snad proto, že žádná z nich neměla v pravém slova smyslu status majority." To se ale mělo brzy změnit.

Editorka svazku Alexandra Papruderová ve svém příspěvku interpretuje Rivčin myšlenkový a citový svět. Nemůže se nezarazit u toho, čím deník pár měsíců před deportací do koncentráku končí. Rivka přestala psát uprostřed věty. Její poslední zapsaná slova jsou "a vlastně". Následují prázdné stránky. Co zůstalo nezaznamenáno? A co zároveň může vytržení z běhu mladého života zachytit intenzivněji než věta, která nekončí?

Související