Počátkem devadesátých let patřili k určujícím představitelům vlny kytarových skupin. Pak britští Slowdive skoro dvacet let nevystupovali, ale předloni se vrátili v plné síle. Tu dnes pocítí také návštěvníci prvního dne festivalu Colours of Ostrava.

Pro kapely typu Slowdive se v britském tisku ujal podivný termín shoegazing. Původně pejorativní označení ironizovalo chování kytaristů na pódiu: v průběhu koncertu soustředěně stáli se skloněnými hlavami, "zírali si na boty".

Nebylo to kvůli přehnané stydlivosti − prostě na podlaze měli spoustu pedálových efektů, které neustále museli ovládat. Představitele této hudební vlny spojovalo vytváření "stěn" ze zkreslených zvuků kytar, ignorování tradičních písňových struktur − zpěv měl spíš roli melodického nástroje, na slovech příliš nezáleželo.

Někteří hudebníci kladli důraz především na zvukovou masu rozvazbených kytar a s punkovou razancí nemilosrdně drtili ušní bubínky posluchačů. Jiní víc pracovali s barvami a dynamikou, vytvářeli pečlivě strukturované, melancholické, až snové plochy.

Slowdive si v průběhu času vyzkoušeli obojí pojetí, ale nikdy nepatřili k "hlukovým teroristům". Velmi si vážili klasika ambientní hudby Briana Ena, přizvali ho ostatně k hostování na svém druhém albu. Ale i kdyby nebylo té přímé spolupráce, z nahrávek Slowdive je jasně slyšet, jak je Eno svými hudebními koncepty ovlivnil.

První etapa existence Slowdive je ohraničena roky 1989 a 1995. Už debutové album Just for a Day definovalo zvuk, kterým se soubor proslavil: kytarové příboje vytvářely halucinační zvukové obrazy, éterické vokály Rachel Goswellové a Neila Halsteada se z celkového zvuku jakoby ve vlnách vynořovaly a zase se v něm ztrácely.

Stylotvorný význam alba je nepopiratelný: mnohé z pozdějších souborů "zasněného popu" by jistě zněly úplně jinak, nebýt Slowdive.

Následující deska Souvlaki byla jejich nejlepší. Obsahuje řadu skvělých a nadčasových písní, které by obstály také v jiných aranžmá, ale hypnotický zvuk je ještě umocnil. Soubor suverénně zúročoval nejlepší nápady: úvodní skladby Alison a Machine Gun mohou sloužit jako ukázkové příklady žánru a skupina i dnes hraje na koncertech většinu skladeb z alba.

Na třetí desce Pygmalion se Slowdive odklonili od dosavadního pojetí a snažili se víc experimentovat. Neměli s tím velký úspěch a roku 1995 se rozešli. Z třetího alba teď hrají pouze jednu píseň.

České publikum mohlo skupinu slyšet už v říjnu 1993 v pražském klubu Bunkr − a kdo tam byl, pamatuje si, že šlo o výjimečný zážitek.

V létě 2014 se Slowdive dali znovu dohromady, s úspěchem vystupují na předních festivalech a připravují nové album. Současný koncertní repertoár je dobře poskládaným výběrem toho nejlepšího, co zatím vytvořili, provedení se velmi blíží starým nahrávkám.

Slowdive hrají vlastní skladby, pouze v přídavku se obvykle vracejí k písni Golden Hair, klasickému dílu britské psychedelie: básni Jamese Joyce, kterou koncem šedesátých let zhudebnil Syd Barrett z Pink Floyd. Jako by tu byla zhmotněna dlouholetá kontinuita alternativního rocku od šedesátých let po současnost − v podání souboru, který na scéně dlouho chyběl, ovšem dokázal se znovu objevit v pravý čas.

Související