Když se Britové před třemi týdny v referendu vyslovili pro vystoupení z Evropské unie, okamžitě začaly internetem i koncertními pódii proudit výrazné reakce. Thom Yorke a producent Nigel Godrich vyzvali fanoušky k podepsání petice za uspořádání druhého referenda, PJ Harvey o důsledcích brexitu mluvila přímo během vystoupení. James Blake byl doslova zlomený a taneční kapela Disclosure napsala na Twitter, že se stěhuje na Mars za Davidem Bowiem.

Nikdo se ale nevyjádřil tak ostře, energicky a zároveň sofistikovaně jako zpěvačka Anohni, která zítra vystoupí na letošním ročníku Colours of Ostrava. Brexit podle ní připomíná vězeňskou vzpouru, jež zesílí deregulaci jaderných mocností a nadnárodních korporací a omezí možnosti boje proti klimatickým změnám.

Anohni zároveň zdůraznila spojitost mezi válkami, které podle ní vyvolaly západní mocnosti, a uprchlickou vlnou, již probrexitová strana využila pro svoji xenofobní agendu.

Americká zpěvačka s anglickými kořeny touto rétorikou podle mnohých přesně vystihla nálady v rozdělené společnosti, málokoho ale překvapila. Tématům, která komentovala v souvislosti s brexitem, se totiž věnuje i na letošní desce příznačně nazvané Hopelessness, Beznaděj.

Pod pseudonymem Anohni, který zpěvačka dříve známá jako Antony Hegarty označuje za svoje spirituální jméno, zároveň navazuje na vlastní hudbu vydávanou pod hlavičkou Antony and the Johnsons.

Předchozí nahrávky, z nichž hned ta druhá kapele zajistila prestižní britskou Mercury Prize, se ale přece jenom od aktuální Hopelessness výrazně lišily − kde se v minulosti Antony zaobíral vlastním nitrem a splétal dojemné litanie v konturách "barokního" popu a folkových melodií, vybuchuje teď Anohni hněvem, který u ní prý nemá obdoby. "Nikdy předtím jsem hněv neprojevovala tolik jako teď. Hněv je energizující," tvrdí Anohni a připomíná tak Johna Lydona ze Sex Pistols, který už coby člen Public Image Limited zpíval, že "hněv je energie".

Málokdo ale umí hněv přetavit do nejlepší desky roku − přesně tou nahrávka Hopelessness je.

Svou velkou transformaci Anohni nechtěla a ani nemohla provést sama. K posunu od komorního písničkářství postaveného na klavíru a akustických nástrojích k dystopické elektronické litanii s místy operními parametry bylo potřeba mít spolupracovníky. Anohni je našla tam, kde by to její dlouholetý fanoušek nečekal. Charakteristický a okamžitě rozpoznatelný sytý vokál tentokrát doprovází tučné taneční beaty skotského producenta Hudsona Mohawka, jenž se za desetileté působení na scéně vypracoval v jednoho z nejžádanějších producentů současnosti.

Druhé zásadní jméno ale přichází úplně odjinud − Daniel Lopatin, který působí pod jménem Oneohtrix Point Never, platí za nejvýraznější postavu experimentálního elektronického undergroundu a jeho loňská deska Garden of Delete, která v ničem nepřipomíná euforický zvuk Hudsona Mohawka, nevratně změnila směr proudu současné elektroniky.

Pro oba producenty byla práce na Hopelessness tak trochu skokem do neznáma: ještě nikdy jejich hudba nepodpírala tak výrazné poselství, jaké sdílí Anohni.

Právě tento kontrast je ale něčím, co dělá z alba naprosto výjimečnou událost. Napětí mezi hédonistickou taneční hudbou a varováním před blížící se apokalypsou, která na sebe bere podobu globálního oteplování, dronových válek nebo politicky motivovaných poprav, je něco unikátního a v současném popovém kontextu dosud neslyšeného.

A to platí i ve světě, ve kterém největší současná hvězda Beyoncé oprašuje vzpomínku na Stranu černých panterů a PJ Harvey točí konceptuální desky o válkách. Angažovanost není v hudbě nic nového, o to obtížnější je ale vstoupit do závažných témat a neumazat se přitom lacinými provoláními a naivními kazatelskými pokusy.

Anohni nic z toho nedělá, na to je její jazyk dostatečně metaforický a básnický. Pomalu se linoucí skladba Obama, která připomíná tok zabahněných meandrů řeky Mississippi, zní jako zaklínání voodoo a v posluchači vyvolává nefalšovaný strach. Těžko říct, jak asi působí na samotného prezidenta Obamu, jehož působení v úřadu Anohni označuje za velké zklamání.

Fungování Spojených států Anohni komentuje také v písni Execution, kterou paradoxně pohání nejoptimističtější beat z celé desky. O to větší překvapení posluchač zažije, když si poprvé uvědomí, o čem vlastně Anohni zpívá, totiž o popravách. Anohni nenabízí žádné řešení − v situaci, kdy je například podle filozofa Marka Fishera lehčí představit si konec světa než konec kapitalismu, ani žádná jednoduchá řešení neexistují.

Deska, která vrchovatě naplňuje význam svého názvu, tak nakonec nabízí jenom jednu cestu. V možná nejsilnější písni alba, 4 Degrees, kterou pohánějí výhružné dechy, Anohni deklamuje: "Chci vidět svět se vařit, ryby plavat břichem nahoru, nosorožce ležet v polích, psy kňučet a žebrat o vodu."

Ony čtyři stupně jsou odkazem na nárůst průměrné globální teploty, za které dochází k nevratným poškozením ekosystému a bolestné uvědomění si toho, že ani sebesilnější album nezmění chování vládnoucích vrstev a korporátů. Nakonec je nejsilnější ilustrací onoho nedostatku naděje z názvu alba.

Související