Vždy bezchybně uvázaný motýlek, naleštěné polobotky a šedivý plnovous se zakroucenými kníry. Profesor Andrej Zubov svým vzhledem dává najevo, že historie není pro něj jen zaměstnáním, ale také způsobem života. Vzhledem k charakteru ruských dějin (nejen) dvacátého století, o nichž bude besedovat na Colours of Ostrava, to nemá jednoduché ani on.

Původně byl specialistou na jihovýchodní Asii, jeho disertace se týkala parlamentarismu v Thajsku, pracoval v Institutu východních studií ruské Akademie věd. Thajsky plynně mluví dodnes.

Tehdy se potkal s indologem Vsevolodem Semencovem. Odborník na sanskrt byl hluboce věřícím pravoslavným křesťanem a pod jeho vlivem se Zubov začal zajímat o religionistiku a dějiny Ruska. V roce 1978, tedy v době tvrdého brežněvismu, se nechal pokřtít.

Po rozpadu Sovětského svazu Zubov už nemusel svou víru skrývat a brzy se stal jedním z nejviditelnějších pravoslavných intelektuálů. Zasedal v nejrůznějších komisích a je jedním ze spoluautorů sociální koncepce Ruské pravoslavné církve.

Ale jeho hlavním dílem jsou monumentální dvoudílné Dějiny Ruska 20. století, které redigoval a částečně i napsal. Iniciátorem myšlenky byl Alexandr Solženicyn, který si ovšem představoval učebnici pro střední školy. "Ve vaší redakci se projekt změnil na něco, s čím nemohu souhlasit, ať již jde o nekontrolovatelný rozměr, tak o některá hodnocení," napsal Solženicyn Zubovovi.

Každý, kdo někdy držel dva tlusté svazky v ruce, bude s laureátem Nobelovy ceny přinejmenším v prvním bodě souhlasit.

Monumentální dílo je ale především radikálním rozchodem se sovětskou tradicí. "Nejvyšší hodnotou společnosti je osud člověka: jeho blahobyt, svoboda, vnitřní důstojnost. Pokud člověka nutí nedobrovolně, kvůli kolektivizaci, kvůli geopolitickému rozšíření obětovat svůj život, svobodu, blahobyt, tak je to vždy historický neúspěch. Historie není určována tím, nakolik silný a velký je stát, ale nakolik je šťastný, svobodný a zaopatřený člověk," napsal Zubov v předmluvě knihy.

To je ovšem přístup, který odporuje nejen sovětské mytologii, ale také přesvědčení některých obdivovatelů carismu.

Ke knize lze mít spoustu výhrad, protože autorů nakonec byla čtyřicítka. Každý z nich má vlastní politické názory, spektrum je od liberálních progresivistů po slavjanofilské monarchisty. Některé pasáže jsou zbytečně podrobné, jiné zase vynechávají důležité fenomény.

Dalším problémem je to, že svazky mají sice přes 1800 stránek, ale žánrově je to vlastně učebnice. Nicméně významné nejsou pro akademický výzkum dějin, ale právě otevřeností, s níž se staví na stranu jednotlivých lidí.

S postupným utužováním režimu prezidenta Vladimira Putina takové názory přestávaly být populární. Zubov ovšem neodvolal, a naopak začal být stále hlasitější. S oficiální linií pravoslavné církve se rozešel v roce 2012, kdy odsoudil dvouletý trest pro členky skupiny Pussy Riot. Podle něj by byl i za cara trest mírnější.

Rozchod s ruským režimem přišel v březnu 2014, kdy Zubov publikoval článek odsuzující anexi Krymu, kterou přirovnával k nacistické okupaci Sudet. Vedení diplomatické akademie MGIMO mu dalo výpověď s tím, že článek "protiřečí zahraniční politice Ruska a poškozuje vzdělávací proces".

Zubovovi se sice podařilo rozhodnutí zvrátit, po vypršení ročního kontraktu ale o práci v MGIMO přece jen přišel.

Nyní Andrej Zubov vstoupil do politiky. Na podzim hodlá kandidovat do Státní dumy za liberální stranu Parnas. Tu vedl politik Boris Němcov, který byl loni zavražděn.

Související