Akční politické umění v sobě skrývá paradox. Tvůrce chce zasáhnout co největší počet lidí, proto musí šokovat. Jenže tím riskuje, že značná část publika ho odsoudí jako exhibicionistu, aniž by mu dokázal předat své sdělení.

Do určité míry se to stalo i ruské punk-feministické skupině Pussy Riot, jejíž členka Naděžda Tolokonnikovová o činnosti skupiny vydala knihu Jak udělat revoluci. Titul je nyní k dispozici také v českém překladu.

V širokém povědomí zůstanou Pussy Riot těmi holkami, které v barevných kuklách tancovaly v moskevském chrámu Krista Spasitele a kvůli tomu skončily na dva roky v kriminále.

Pro jedny jsou sebestřednými hlupačkami, pro jiné oběťmi zvůle Putinova režimu. Ale mnohem méně lidí ví, čeho skutečně chtěly dosáhnout. Kniha Jak udělat revoluci přitom ukazuje, že akce Pussy Riot byly přesně zasazeny do ruské politické tradice.

Členky Pussy Riot se řídily starým kriminálnickým heslem "Nevěř, neboj se, nepros". Ostatně podtitul knihy Tolokonnikovové zní Zápisky z trestanecké kolonie.

Sám text je kaleidoskopický, politické deklarace (Nebuďte zažraný do hovadin, svrhávejte diktátory) střídají vzpomínky na založení skupiny. Výroky ruských státních a církevních představitelů se objevují vedle drsných črt z mordvinského ženského lágru.

Jedním ze dvou hlavních zdrojů skupiny Pussy Riot je feminismus. Což v Rusku opravdu není akademická záležitost pro znuděné příslušnice střední třídy. "Feminismus a feministky jsou sprostá slova," řekl na soudním procesu s Pussy Riot hlídač chrámu Krista Spasitele a v zásadě tak formuloval pozici ruského státu a velké většiny společnosti vůči ženám, které se dožadují většího slova.

Skupina Pussy Riot napadala tradiční machistickou kulturu a zdá se, že to vadilo více než texty typu "Putin se podělal". Tolokonnikovová se s tím setkala rovněž ve vězení. Nebyla propuštěna na podmínku a v odůvodnění se psalo, že nemá "aktivní životní pozici", protože se odmítla účastnit vězeňské soutěže krásy, kdy trestankyně chodí po pódiu v botách s vysokými podpatky.

Druhým ideovým zdrojem skupiny je ruská revoluční tradice, ke které se Pussy Riot hrdě hlásí. Navazují na generace mladých ruských studentů, kteří v 19. století vstupovali do tajných kroužků a plánovali revoluci. Mnozí z nich také skončili ve vězeních, což vytvořilo specifickou kulturu politických vězňů, na niž navazovali třeba disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Mezi mladými oponenty Putinova režimu jsou vzpomínky tehdejších revolucionářů velmi populární a evidentně je četla i Naděžda Tolokonnikovová.

Kniha

Naděžda Tolokonnikovová
Jak udělat revoluci
2016, Nakladatelství Práh, přeložil Milan Dvořák, 256 stran, 279 korun

Specifikem ruského akčního umění, které tvůrci musí brát v potaz, je reakce státu. Tu do značné míry nelze odhadnout. Pussy Riot vešly do dějin akcí kritizující přílišné sepětí pravoslavné církve s Putinovým režimem. To není žádným tajemstvím, ostatně v pravoslavné církvi samé se o tom také vede diskuse, byť velmi opatrně.

Dodnes není jasné, proč státní aparát předchozí akce Pussy Riot víceméně ignoroval a až po vystoupení v chrámu Krista Spasitele zasáhl s pomocí tajné služby, monstrprocesu a masivní kampaně ve sdělovacích prostředcích. Těžko říct, co bylo cílem, ale popularitu Pussy Riot to povzneslo do dříve nepředstavitelných výšin.

Naděžda Tolokonnikovová a Marie Aljochinová se staly do určité míry globálními celebritami a používají svou slávu k pokračování boje proti současnému režimu. Založily organizaci pomáhající vězeňkyním, vězňům i různým iniciativám. Zdá se, že Kreml pochopil svou chybu a dalšího akcionistu, Petra Pavlenského, který třeba podpálil dveře tajné služby FSB, odsoudil jen k pokutě.

Související