Když v úvodní scéně novinky nerozlučného tandemu režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského nová třídní učitelka vyzve školáky, aby se představili a řekli, čím se živí jejich rodiče, diváci sledují dlouhé defilé obličejů žáků, ale též jejich maminek a tatínků.

Jde o předzvěst toho, že snímek Učitelka, který měl v pondělí večer světovou premiéru v Karlových Varech, bude vše, co se v něm odehraje, alespoň dvakrát opakovat.

Drama z Bratislavy počátku 80. let se odehrává na třídní schůzce. Rodiče si však nepřišli vyslechnout od třídní, jak moc jejich ratolesti zlobí, nýbrž naopak s paní ředitelkou řeší, jak moc zlobí ona učitelka. Jak žáky, tak rodiče.

Učitelka ruštiny, slovenštiny a dějepisu Marie Drazděchová dobře ví, že si musíme pomáhat. Tato věta, jež dala název prvnímu vážněji pojatému dílu Hřebejka s Jarchovským, v novém filmu i zazní a ironicky upomíná na to, že také tentokrát má jít především o filmové drama. Založené ovšem nikoliv na solidaritě za těžkých časů, jako tomu bylo v citovaném protektorátním dramatu Musíme si pomáhat, ale na takovém malém českém, vlastně československém korupčnictví.

Tedy: když tatínek přijde „pančelce“ opravit pračku, dozví se, z čeho bude zkoušeno jeho dítko. Kdo odmítne zapojit se do této celotřídní „směnárny“, se zlou se potáže a prospěch jeho žáka půjde dolů.

Na té – pro film ústřední – schůzce se skupinka vzdorujících potížistů snaží přesvědčit vážené doktory, soudce a další „kolaboranty“ z řad rodičů, aby se připojili k petici nesouhlasící s praktikami učitelky Drazděchové.

V sérii retrospektiv se vyjevují jednotlivé fazety toho, jak si učitelka omotává rodiče kolem prstu, jak někteří vzdorují a jak se chystá terén k finálnímu moralizujícímu střetu, neobratně převlečenému za detektivku či soudní drama.

Letos se překvapivě ukázalo, že právě v žánru detektivky, navíc na televizní půdě, se Jarchovský s Hřebejkem po dlouhé době našli. Jejich třídílný seriál Pět mrtvých psů sympaticky lokalizoval detektivní žánr na malé české prostředí, přestal se pokoušet o politiku či mystiku jako nedostižné skandinávské vzory a našel malé, uvěřitelné venkovské téma – místo okultních rituálů v seriálu zápasili psi a ze zoo se kradli medvědi.

Silnou stránkou Pěti mrtvých psů rozhodně nebylo vyšetřování, ale mnohem spíše živé postavy, které měly zázemí v předchozích dvou různě povedených sériích Případ pro exorcistu a Modré stíny a také v literární předloze.

V Učitelce naopak vyšetřování a dávkování informací tvoří podstatu všeho. A postav je tu mnoho, ale ani jedna v této moralizující šabloně vydávané za film nepřesáhne funkci věšáku na názor.

Zástupy rodičů povstávají z lavic a přeříkávají svá modelová stanoviska. Těžko říci, jak moc se na celé věci podepsalo, že film je kvůli majoritní slovenské koprodukci natáčen se slovenskými herci, ale tentokrát nefunguje ani to, co obvykle Hřebejk umí: herci nehrají, ale deklamují. A co se řekne, je pak třeba i ukázat. Nezřídka se stane, že po příslušné retrospektivě, která k řečenému prakticky nic nepřidá, přichází ještě dovětek, opakující do třetice totéž.

Třeba dodat, že celou rodičovskou schůzku podnítil incident, který se udál jedné ze školaček. O něm divák dlouhou dobu nic neví, což se hned v úvodu dává najevo vehementní stížností jednoho z rodičů, pochopitelně dvakrát zopakovanou. A dlouho se hraje hra na tajemství, která však nezvyšuje dramatičnost díla, ale nechtěně nabývá až cimrmanovských poloh.

Po dlouhých a vyhrocených diskusích například ředitelka s kolegyní odhalí poměrně zásadní informaci o lživém počínání hájené i proklínané třídní. Tu přitom mají od počátku napsanou na tabuli, kterou v příhodné chvíli – tedy asi o hodinu později, než by bylo záhodno – vítězoslavně otevřou.

Nebo když postava, která evidentně prochází morálním dilematem, v jedné chvíli konečně povstane a místo zásadního rozhodnutí oznámí, že potřebuje na záchod, vypadá to, jako by tvůrci zapomněli, že netočí grotesku, ale účtují s komunismem i s tím, co v nás zanechal.

Paralelou se současností snímek končí, a jde tedy o jednoznačnou výpověď o tom, jak se na nás, či přinejmenším na mnohých z nás, minulá doba podepsala. Jak v nás zakořenila. S podobným tématem například rumunští filmaři už deset let vyhrávají největší světové festivaly. Ale jejich filmy nejenže pojednávají především o současnosti, ale hlavně jsou současně natočené.

Učitelka je jako přízrak minulosti, která nedá tvůrcům spát, mají potřebu o ní mluvit, ale nakonec neříkají vůbec nic. Koketování se světem artového filmu se projeví třeba v kameře, která občas chladně snímá šedivé prostory školy – jenže k tomu nepochopitelně hraje rozverný smyčcový leitmotiv, který se minul žánrem.

A jako další opatrný závan nekompromisní festivalové estetiky, která dnes nezná tabu, se na plátně letmo mihne i pánské přirození. To však jen stvrzuje, že v jednom z nejrozpačitějších snímků Hřebejka s Jarchovským po celou dobu vládne naprosté bezvětří.

Související