Dlouho očekávaná světová premiéra snímku Anthropoid, kterou v pátek začal 51. ročník festivalu v Karlových Varech, měla přinést historicky věrný pohled na to, jak proběhl útok na třetího muže Třetí říše Reinharda Heydricha.

Britský režisér Sean Ellis se projektem s přestávkami zabýval patnáct let a na sobotní tiskové konferenci přirovnal rešerše k detektivní práci.

Ellis na sebe výrazně upozornil debutem Cashback, nezávislým romantickým dramatem z jednoho britského supermarketu, ale v poslední době ho fascinují skutečné příběhy z více či méně exotických koutů světa a období dějin. V předposledním snímku se vydal natáčet na Filipíny v jazyce, kterým nehovoří. Tak vznikl thriller Metro Manila ze zločinem prosáklé filipínské metropole.

Nový snímek Anthropoid s českými i britskými, respektive irskými hvězdami, které hrají české a slovenské parašutisty a členy československého odboje za druhé světové války, však Ellis natočil ve své rodné řeči. A to bylo možná první nešťastné rozhodnutí.

Anthropoid ukazuje mnohé věrné detaily z nejslavnějšího atentátu na nacistického pohlavára. Vykresluje období od výsadku v exilu žijících parašutistů Josefa Gabčíka a Jana Kubiše v podání irských fešáků Ciliana Murphyho a Jamieho Dornana přes přípravy "operace Anthropoid" až po tragický a patřičně akční konec v kostele obklíčeném nacisty.

Jenže režisér Ellis celý projekt vytvořil se záměrem upozornit na drsný akt hrdinství a tomu se evidentně přizpůsobují rozhodnutí, kdy být věrný, co vynechat a kde nechat pracovat autorskou licenci.

Věrné jsou především scény, kdy přichází ke slovu akce. Na ty si však divák více než hodinu počká. A samozřejmě nelze hrdinské činy umenšovat takovými detaily, jako že vedle kapslí kyanidu, které se tu v závěru polykají "po tunách", měli vojáci k dispozici také ampulky s amfetaminem. Hrdinové přece nefetují.

Zdánlivě může působit jako drobnost, že irští herci se pokoušejí víceméně úspěšně mluvit takřka neutrální angličtinou s lehce "středoevropským" akcentem, zatímco čeští herci se ideálu anglické mluvy přibližují o poznání hůře.

Když však je tématem důvěra a nenápadné navazování kontaktů uvnitř odboje, působí klopotná mluva jako rána kladivem, která místo pocitu spiklenecké blízkosti přináší pocit naprostého odcizení. První dvě třetiny snímku tak jsou plné nepříliš přesvědčivých scén uvnitř potemnělých bytů, které občas "projasní" atmosférický, mlhou zastřený záběr na dobovou Prahu.

Oživením je například chvilka, kdy do kavárny, v jejíchž neveřejných prostorách probíhá tajná schůzka, vejdou němečtí vojáci, hluk spiklence prozradí a Aňa Geislerová musí svrhnout šálek kávy a necudně odhalit koleno, aby odvedla pozornost.

Takových okamžiků není mnoho a i vztahy parašutistů Kubiše a Gabčíka s fiktivními milenkami, které se však nakonec stanou skutečnými láskami, působí neuvěřitelně a modelově. Však také "ve scénáři", který psala skutečnost, žádné dvě osudové ženy nefigurovaly.

Jakmile dojde na onu slavnou akci v zatáčce mezi Panenskými Břežany a Prahou, kde parašutisté postřelí Heydricha, film nevrcholí, ale drama teprve začíná. Zrada, brutální mučení i dlouhá závěrečná přestřelka – vše je do značné míry dle dobových pramenů.

Možná nejlépe však tvůrčí selhání vystihuje moment z tiskové konference, kde v sobotu dopoledne režisér Ellis okomentoval scénu, v níž mučený mladík, křehký talentovaný houslista, je po rozdrcení prstů vystaven pohledu na uříznutou hlavu své matky ležící v kýblu. Ellis popsal, že existuje více záznamů, které se liší v tom, v jaké nádobě hlava byla či zda ji trýznitelé vytáhli ven. To už by prý ale dle režiséra bylo moc.

Pokud ovšem první půle filmu neukáže živoucí postavy a jediná psychologická kresba spočívá v tom, že Kubišovi se třesou ruce a Gabčík je rozhodnější a o celé akci skálopevně přesvědčený, působí podobné brutální scény jako z poněkud jiného, brakovějšího žánru než zbytek filmu. Věrnost skutečnosti a realismus jsou dvě různé věci.

Drcení prstů, které předtím hrály Bartókovu skladbu, střelba až do poslední chvíle dovršená výstřelem do vlastní lebky a další situace ze závěru filmu jsou efektní. Říct, že jsou rozhodně povedenější než schematické debaty z prvních dvou třetin filmu, vlastně takřka zavání cynismem.

A možná se cynický tuzemec při větách jako "Jsme Češi, nikdy se nevzdáme" spíše trpce pousměje, než že by v něm zaplanula národní hrdost. Není však chybou tvůrců, že musel přijet cizinec ukázat svou vlastní optikou, že v tuzemské historii existují také velké, obdivuhodné skutky. Problém je jinde.

Sean Ellis film nejen napsal a režíroval, ale i nasnímal – v zrnitých detailech, s často rozklepanou ruční kamerou. Podobně jako kamera i scénář se natolik koncentruje na některé, byť působivé jednotlivosti, až celek zůstává zmatečný a nepřehledný.

Pro milovníky akčních filmů bude finále v kostele dostatečnou "katarzí". Mnozí nejspíš docení odvahu ukázat události velmi syrově. A Seana Ellise nelze podezřívat z touhy mrknutím oka zavrhnout historii v zájmu podívané. Ale přes veškerou hodnověrnost detailů celek stejně trochu připomíná válečnou pohádku pro dospělé, byť bez happy endu.

Mnohem lepší už natočil třeba Quentin Tarantino v Hanebných panchartech. Ten ji však na rozdíl od Seana Ellise opravdu natočit chtěl.

Související